Kde se nachází nejslabší část globálního finančního systému? Mohli bychom tvrdit, že jím je čínský bankovní systém s jeho hrou špatných úvěrů. Nebo by jím mohla být společná evropská měna, kterou používá devatenáct zemí, z nichž má každá své dluhy a zranitelný finanční sektor. Pokud by však naším měřítkem byla pouhá velikost problému, nejlepším kandidátem by byl americký trh s bydlením.
Americký trh s bydlením má hodnotu 26 bilionů dolarů. Tím tedy převyšuje kapitalizaci akciového trhu. Když v roce 2006 začaly ceny nemovitostí klesat, vyvolalo to řetězovou reakci a nakonec globální finanční krizi. Deset let poté se domníváme, že hypotéční monstrum už bylo zkroceno. Ve skutečnosti je ale stále obrovské, do značné míry znárodněné, neziskové a podkapitalizované. A zůstává hrozbou pro celou světovou ekonomiku.
Důvodem, proč si toho téměř nikdo nevšímá, jsou rostoucí ceny bydlení. Ceny se tam pohybují směrem k předchozím maximům a klesá tak podíl domácností, jejichž hypotéka má vyšší hodnotu než jejich majetek. Spojené státy také na rozdíl od Evropy vyčistily své banky, které mají nyní ve srovnání s rokem 2007 dvojnásobnou výši kapitálu, omezily svá rizika a náklady. Regulátoři a vedení bank se chlubí, že problém „příliš velké na to, aby padly“ už byl vyřešen a daňoví poplatníci už jsou podle nich v bezpečí.
Tohle ovšem platí jen ve snu. Banky sice mají dost rezerv, jenže riziko se nachází někde jinde. Většina hypotéčních dluhů je koncentrována na dluhopisovém trhu a ne u bank. Hypotéky jsou zabaleny do obligací, jsou jim poskytnuty garance a následně se tyto obligace prodávají po celém světě. Investoři od Wall Street až po Peking jich mají na 7 bilionů dolarů. Když v roce 2008 začali panikařit, vstoupila na scénu vláda a poskytla garance. Bylo to považováno za přechodný nástroj, jenže nyní má garanci americké vlády 65 – 80 % nově poskytovaných hypoték. Taková je situace v zemi svobodného podnikání.
Tyto garance významně snižují pravděpodobnost opakování globální paniky, ke které došlo v letech 2008 a 2009. Jen šílenec v Bílém domě by se totiž mohl domnívat, že Spojené státy by něco získaly tím, že by jejich vláda nedostála svých slibů a garancí. I tento znárodněný systém má ovšem svá rizika, která ale nejsou na první pohled tak patrná. Stát za garance nevyžaduje mnoho a daňoví poplatníci tak v podstatě dotují dlužníky částkou dosahující asi 150 miliard ročně. To odpovídá 1 % HDP. Vládní hypotéční stroj nemusí generovat zisky a rezervy a tudíž mu nemohou konkurovat dobře spravované soukromé společnosti. Řada bank se tak z trhu stáhla. Jestliže ale přijde další krize, účty bude opět platit daňový poplatník. Jejich hodnota by dosáhla 2 – 4 % HDP, což není daleko od nákladů spojených se záchranou bank v roce 2008 a 2009.
Politici a regulátoři nad tím vším jen krčí rameny. Tvrdí, že systém může být šílený, ale přísná regulace zabrání tomu, aby se opět začaly kupit nesplácené půjčky. Domácnosti navíc snížily své dluhy a ty stávající jsou schopny lépe splácet. Takový pohled je ale příliš optimistický. Investice do bydlení je u méně zámožných Američanů stále vnímána jako hlavní způsob zbohatnutí. Existuje tak implicitní politický tlak na to, aby úvěrové standardy byly uvolňovány. To znamená, že krize v této oblasti je v USA opakujícím se jevem. Když pak podíl domácností, které mají vlastní dům, klesne z 69 % na 63 %, lidé jako Donald Trump to neuvidí jako vítaný vývoj, ale jako chybu. Globální investoři pak stále vnímají americké dluhopisy jako bezpečná aktiva a to je další motivací pro pokračující tvorbu hypoték.
Řešení by mělo být stejné jako u bank. Hypotéční společnosti, které poskytují garance, by měly být donuceny k navýšení kapitálu a měly by zvýšit poplatky tak, aby generovaly zisky. Tyto náklady by nesla veřejnost, ale došlo by k eliminaci neustále pokračujících skrytých dotací. Na hřišti by platila stejná pravidla pro všechny a soukromé společnosti by mohly poskytovat více hypoték. V celém systému ale najdeme řadu skupin se svými vlastními zájmy. Dlužníci chtějí nízké hypotéční sazby, vláda ukazuje zisky, které jí systém přináší, ale o skrytých nákladech nehovoří. Pokud ovšem toto hypotéční monstrum nebude zkroceno, finanční systém bezpečný nebude.
Zdroj: The Economist