Na bankovnictví dolehly těžké časy. Kombinace vytrvale nízkých úrokových sazeb, stoupající nákladnosti plnění regulatorních nároků a vzestupu nových konkurentů využívajících finančních technologií vede, zejména v Evropě, k přebytečné kapacitě a nízké ziskovosti – a k silnému pokušení využívat fúzí.
Na nesnadném trhu dávají fúze smysl – umožňují bankám snižovat náklady, sdílet platformy informačních technologií a upevňovat tržní sílu, čímž zmírňují tlak na marže a obnovují kapitál. A banky to vědí. Povšimněme si nedávných jednání o fúzi mezi a , které v obou případech čelí obrovským poklesům tržní kapitalizace.
Možná se tedy blíží vlna fúzí. Otázkou je, jestli takový přístup skutečně může vyřešit problémy bank a prospět společnosti.
Osvědčily se fúze?
Ovšemže fúze a akvizice nejsou vždy otázkou toho, jak se dostat z obtíží. Ostatně aktivit v oblasti fúzí a akvizic přibývalo co do počtu i rozsahu transakcí už před globální finanční krizí roku 2008, včetně přeshraničních aktivit uvnitř eurozóny i mimo ni. Po vrcholu v roce 2007 tato aktivita opadla, neboť se do popředí dostala domácí restrukturalizace, především v zemích jako Řecko a Španělsko, které musely zavést náročné korekční programy.
Nadto se přístup založený na fúzích a akvizicích ne vždy osvědčí. V říjnu 2007 konsorcium tvořené , Fortis a Banco nabylo ABN AMRO – dodnes světově největší převzetí banky. a Fortis se krátce nato zhroutily a bylo nutné je zachránit.
Nicméně dohledové orgány při záchranách bank v nesnázích upřednostňují fúze. Orgány dozorující hospodářskou soutěž jsou zpravidla zdráhavější, neboť si uvědomují nebezpečí, že rozsáhlé fúze mohou konsolidovat tržní struktury narušující konkurenční soupeření a vytvářet banky, u nichž bude ještě silněji platit, že jsou „příliš velké na krach,“ takže by mohly v budoucnu vyvolávat finanční nestabilitu. Jsou však často přehlasovány nebo přitlačeny ke svolnosti. Ministerstvo spravedlnosti USA krátce po finanční krizi roku 2008 souhlasilo mimo jiné s fúzí a Wachovia a názor britského úřadu pro ochranu hospodářské soutěže u fúze HBOS a přebil ministr.
Ochrana hospodářské soutěže není v souvislosti s fúzemi jediným zdrojem pnutí mezi úřady. Dochází rovněž ke třenicím mezi dohledovými orgány na národní úrovni, které upřednostňují domácí fúze, a na úrovni nadnárodní, které preferují přeshraniční fúze v oblasti své působnosti (v případě Evropské centrální banky v eurozóně). Přínosy přeshraniční konsolidace spočívají v tom, že se tržní síla rozředí na větším trhu a dochází k větší diverzifikaci, jdou však na úkor slabších nákladových synergií.
Z pohledu bank mohou být přeshraniční fúze potenciálně lepší možností, jestliže k nim dochází v rámci jednotného dohledového rámce. Můžou tak těžit ze společného dohledu a řešení potíží. Nový dohledový rámec eurozóny, dozorovaný ECB a vybavený společným rezolučním orgánem, tuto úvahu o výhodách přeshraničních fúzí reflektuje.
Evropa, Amerika a Británie
Evropa však u takových fúzí zaostává, v důsledku obecnějšího nedostatku finanční integrace. Na domácích trzích v Evropské unii jsou dominantními hráči zpravidla vlastní banky členské země – třeba ve Francii či v Itálii. Naproti tomu ve Spojených státech jednotlivé velké banky – například , Chase a – zpravidla dominují velkému počtu různých států.
Americké banky mají víc prostoru k diverzifikaci. Evropské banky – které musí při realizaci přeshraničních fúzí zvládat obrovské kulturní, jazykové a právní odlišnosti – to mají mnohem těžší, zejména proto, že mnohé z nich také potřebují drasticky osekávat přebytečné kapacity. V blízké době je proto pravděpodobnější, že evropské banky budou uskutečňovat domácí – nebo nanejvýš regionální – konsolidaci.
Obzvlášť komplikovaná je situace pro Spojené království, které si v červnu odhlasovalo „brexit“ z EU. Británii dlouho prospívala otevřená politika akvizic uskutečněných zahraničními bankami; ta například umožnila nabídku španělské Group na odkup britské Abbey National v roce 2001.
Brexit však zřejmě dohled nad bankami se sídlem v Británii přesune mimo rámec EU, což zvýší nákladnost přeshraničních obchodů a znamená újmu pro britské spotřebitele. Až utrpí konkurenční schopnost britského bankovního sektoru, mohlo by zesílit pokušení vrátit se k oné laskavé regulaci, která stála na počátku samotné krize.
Co se týče ostatních evropských bank, právě teď možná nastal čas uvažovat o možnosti fúze. Fúze nejsou všelék, ale mohly by pomoci poměrně rychle zmírnit vážné problémy – třebaže v dlouhodobém výhledu by se i tak banky musely vypořádat s dědictvím těžkopádných a ztuhlých struktur a znovu si budovat reputaci, se silným zaměřením na služby spotřebitelům a férové podnikání.
Zároveň platí, že má-li se strategie fúzí osvědčit ve prospěch společnosti, je nezbytné zachovat konkurenční soupeření. Pokud pouze porostou zavedení účastníci trhu, čímž budou blokovat vstup nových konkurentů na trh, budou se nakonec potýkat s plněním programů dotěrné regulace a vysokými kapitálovými požadavky. Nováčci na trhu by byli pružnější, a dokázali by tedy zákazníkům nabízet nové, přitažlivější obchody.
Dohled nad bankami a ochrana hospodářské soutěže musejí právě proto spolupracovat v tandemu, aby zajistily rovné hřiště. Na jednu stranu musí regulace platit pro všechny firmy vykonávající bankovní funkce, včetně nových ústavů zaměřených na finanční technologie. Na druhou stranu je třeba skoncovat s implicitními subvencemi bank příliš velkých na krach.
Bankovní fúze slibují mnoho, zejména v Evropě. K realizaci jejich potenciálu bude nutná vhodná směs politik, zaměřených na ochranu spotřebitelů a férovou hospodářskou soutěž. Přičinit se budou muset evropské banky a bankovní orgány.
Xavier Vives je profesor ekonomie a finančnictví na IESE Business School a autor knihy Competition and Stability in Banking (Konkurence a stabilita v bankovnictví).
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org