Inflační rok 2017 startuje

Zatímco v posledních letech jsme byli zvyklí na to, že se inflace pohybovala blízko nuly a centrální banky mluvily o hrozbě deflační spirály, s nadcházejícím rokem se dostáváme přesně do obrácené pozice. Inflace se po dlouhé době začíná probouzet a minimálně v českém případě se už velmi brzy dopracuje k cíli centrální banky. Dokonce ještě dříve, než naznačovala poslední prognóza České národní banky.

Bezinflační doba končí. Důvodů je několik

Už listopadová meziroční inflace zakotvila v tolerančním pásmu ČNB a ta prosincová se nejspíše už letmo dotkne samotného inflačního cíle. Odhadujeme, že na konci roku 2016 meziroční inflace dosáhla 1,9 % a nad dvě procenta se dostane už lednová hodnota. A obdobný, i když ne až tak rychlý, pohyb inflace nahoru můžeme očekávat i v eurozóně. Co se změnilo, že jsme se z doby bezinflační „nutící“ centrální banky k nekonvečním zásahům dostali zpět k dřívějšímu normálu?

Důvodů je hned několik. Tím prvním je obrat u cen komodit, ke kterému přispěl zásah producentů ropy. A nejde přitom jen o ropu, ale i další komodity včetně elektrické energie, která má rovněž minima u svých cen dávno za sebou. Dalším důvodem je nepochybně zlom trendu u cen potravin. Cenový efekt ruského embarga na potraviny postupně vyprchal a potraviny tak začínají fungovat znovu jako inflační faktor, občas dokonce navzdory vývoji cen samotných komodit, z nichž se vyrábějí.

Zapomenout nelze ani na fakt, že současný růst ekonomiky je nesen především spotřebitelskou poptávkou, která vytváří prostor pro zvyšování cen, které aktuálně vidíme především u zbytného zboží (na tzv. volný čas apod.). Svoji roli sehrává i nájemné odrážející boom realitního trhu, kde silná poptávka nenalézá dostatečnou odezvu na straně nabídky. V inflaci se rovněž začínají realizovat rovněž i vyšší mzdy vyplácené ve službách a zcela mimořádnou roli nejspíše získává i EET jako příležitost (či záminka) pro zdražení cen v restauracích a hotelích. A tak zatímco před dvěma lety bylo možné téměř všechny tyto faktory hodnotit jako protiinflační, nyní se situace o 180 stupňů obrací.

Přijde s inflací změna politik centrálních bank?

Otázkou je, zda se otočí i politika centrálních bank. U ECB se toho asi moc očekávat nedá, nicméně alespoň bude o to více jasné, jak to vlastně s kvantitativním uvolňováním vlastně je. Zda jde skutečně o faktor k podpoře inflace či ekonomického růstu, nebo jen o nástroj k zabránění či alespoň oddálení další vln(k)y v rámci nekončící evropské dluhové krize pod osvědčenou značkou „deflačního“ nebezpečí.

Pro ČR by rok 2017 měl být rokem inflace a tedy i konce kurzového režimu. A s novou inflační realitou přichází na mysl minimálně dvě otázky. Tou první je, jak se k rychle zvyšující inflaci postaví ČNB a tedy kdy přesně ukončí přesluhující kurzový režim. Druhá otázka směřuje spíše na finanční trhy, které si – jak se zdá – zatím inflační výhledy příliš k srdci neberou. Není přece jen desetiletý výnos státního dluhopisu na úrovni 0,2 % (německý Bund) či 0,4 % (český bond) s ohledem na dvouprocentní inflaci přece jen příliš nízký a nečeká nás proto už v poměrně krátké době docela slušná rallye?