Podstata zajišťovacího práva spočívá v tom, že dlužník na věřitele převede vlastnické právo k určité věci, přičemž tento převod je konstruován jako dočasný a podmíněný. Věřitel se tedy stává formálně vlastníkem dané věci, ale materiálně věc zůstává stále dlužníkovi, který jí nabude zpět okamžikem uhrazení jeho dluhu. Předchozí právní úprava zajišťovací převod práva upravovala velmi spoře, přičemž současný občanský zákoník tento způsob zajištění pohledávky věřitele upravuje podrobněji. I přesto je s ním i nadále spojeno několik sporných otázek. Jednou z těchto otázek se zabýval Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí.
V daném soudním sporu bylo rozhodováno o případu, kdy soukromá společnost poskytující spotřebitelské nebankovní půjčky a úvěry poskytla vlastníku určité nemovitosti několik úvěrů na základě celkem jedenácti úvěrových smluv. Pro zajištění pohledávek ze čtyř z těchto smluv následně zřídila úvěrující společnost na základě dohody se svým dlužníkem zajištění v podobě zajišťovacího převodu práva k nemovitosti v dlužníkově vlastnictví. Pohledávky ze zbývajících úvěrových smluv však nijak zajištěny nebyly. Poté, co se dlužník ve vztahu k těmto nezajištěným pohledávkám dostal do prodlení, úvěrující společnost obdržela pro ni příznivý rozhodčí nález, který použila jako exekuční titul.
V exekučním řízení poté navrhla exekutorovi, aby na předmětných nemovitostech zřídil exekutorské zástavní právo, které budou do budoucna zajišťovat její vykonatelné pohledávky. Tento návrh však příslušný exekutor zamítl. Důvodem byla právě existence zajišťovacího převodu vlastnického práva na úvěrující společnost. Podle exekutora totiž nelze zřídit zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví osoby, která se má stát zástavním věřitelem, jako tomu v tomto případě bylo v případě zmíněné společnosti. Tento názor posléze potvrdil i odvolací soud.
V soudním řízení úvěrující společnost argumentovala především dočasností zajišťovacího převodu. Soudy a exekutor tak měli přihlédnout k tomu, že vlastnictví nemovitosti bylo podle nich pouze formální a slouží pouze k zajištění spotřebitelského úvěru. Na úvěrující společnost tak nemělo být pohlíženo jako na vlastníka, třebaže byla formálně v katastru nemovitostí jako vlastník evidována.
Nejvyšší soud dal ve svém rozhodnutí za pravdu exekutorovi. Podle jeho názoru se na základě zajišťovacího práva stává věřitel skutečným vlastníkem dané věci omezeným pouze příslušnými ustanoveními zákony týkajícími se zajišťovacího převodu práva. Na tomto závěru přitom podle tohoto soudu nic nemění skutečnost, že v důsledku naplnění rozvazovací podmínky nabytí vlastnického práva jeho právo může v budoucnu zaniknout splněním zajištěných dluhů. Dokud tak vlastnické právo věřitele trvá, nelze podle názoru Nejvyššího soudu zřídit zástavní právo k předmětu tohoto zajišťovacího práva, a to ani rozhodnutím exekutora ani zástavní smlouvou.
Třebaže se uvedené rozhodnutí týká specifické otázky zastavení věci, která je předmětem zajišťovacího převodu vlastnického práva, máme za to, že je nutné jej vnímat v obecnější rovině. Komentované rozhodnutí totiž svědčí o tendenci Nejvyššího soudu považovat vlastnické právo věřitele nabyté zajišťovacím převodem za stejně kvalitní jako jakékoliv jiné vlastnické právo. To má přitom podstatný dopad na mnoho dalších sporných otázek týkající se tohoto způsobu zajištění dlouhodobých pohledávek.