Mnohé debaty o imigraci, které se dnes na celém světě vedou, odrážejí mylný předpoklad, že přijímání uprchlíků je aktem velkorysosti – navíc vcelku nákladným. Imigranti však pro cílové země zdaleka nepředstavují ekonomickou zátěž, nýbrž významnou příležitost. A státy, které k imigraci zaujmou rozmyslný dlouhodobý přístup, z ní pak mohou výrazně a hmatatelně těžit.
Nový výzkum společnosti McKinsey Global Institute (MGI) ukazuje, že přeshraniční migranti – z nichž více než 90 % odešlo z ekonomických důvodů – představují jen 3,4% světové populace, avšak na globálním HDP se podílejí téměř deseti procenty. A protože zhruba dvě třetiny těchto migrantů žijí v rozvinutých zemích, kde bývá nejvyšší produktivita, maximalizují tímto způsobem dopad své práce, což má dalekosáhlý ekonomický přínos. K tomuto efektu přitom přispívají migranti na všech úrovních kvalifikace.
V roce 2015 přidali migranti ke globálnímu HDP hodnotu zhruba 6,7 bilionu dolarů – to je přibližně o 3 biliony více, než by podle propočtů vyprodukovali, kdyby zůstali v zemi svého původu. A protože toky z rozvojových do rozvinutých zemí generují největší růst produktivity, představují tyto destinace více než 90 % z celkového příspěvku migrantů ke globálnímu HDP. MGI odhaduje, že v roce 2015 vytvořili přistěhovalci přibližně 2 biliony dolarů ve Spojených státech, 500 miliard dolarů v Německu, 390 miliard ve Velké Británii, 330 miliard v Austrálii a 320 miliard v Kanadě.
Migranti berou práci, kterou místní nechtějí
I tyto odhady jsou pravděpodobně ještě příliš skromné vzhledem k faktu, že přistěhovalci jsou také významným zdrojem inovací a podnikatelského ducha. Obzvláště důležitou roli mohou hrát v zemích s rychle stárnoucí populací, neboť podporují tolik potřebný růst objemu pracovní síly, snižují podíl starých lidí odkázaných na druhé a přispívají k daňovým příjmům.
Ačkoliv si lidé myslí opak, imigranti obvykle nezabírají pracovní místa, která by jinak obsadili místní zaměstnanci. Mnozí z nich zapouštějí v nové komunitě kořeny tím, že přijímají pracovní místa, která jsou volná právě proto, že o ně místní nestojí. Řada výzkumů ukazuje, že imigranti mají zanedbatelný negativní vliv na mzdy a zaměstnanost rodilých zaměstnanců, natožpak na fiskální zdroje cílových zemí.
Ze studií však také vyplývá, že v Evropě a Severní Americe vydělávají imigranti o 20-30 % méně než rodilí zaměstnanci s podobnou úrovní vzdělání, a to dokonce i ve stejných povoláních. Protože mají imigranti menší schopnost efektivně vyjednávat o mzdách – například kvůli jazykové bariéře nebo neuznaným doporučením –, vzniká v daných zemích dvoukolejný trh práce.
Tato nerovnost přitom přesahuje ekonomickou sféru. MGI zjistila, že žádná z 18 hlavních cílových zemí nedosáhla silné celoplošné integrace, třebaže si některé státy vedou lépe než jiné. Ve všech nejčastějších destinacích migranti nejen narážejí na větší ekonomické překážky než jejich rodilí kolegové, ale mají také potíže získat kvalitní bydlení a zdravotní péči a jejich děti musí překonávat propast nižšího dosaženého vzdělání. Mnozí z nich si stěžují na diskriminaci a nedůvěru. To vše podkopává schopnost imigrantů přispívat svým novým zemím ještě větší hodnotou.
Integrace je klíčová
Problém spočívá v tom, že debata o uprchlících v mnoha zemích začíná a končí otázkou, kolik lidí přijmout a jaký by měl být jejich profil. Jen málokdy se diskuse rozšíří na otázku, jak těmto imigrantům vytvořit cesty k tomu, aby se mohli plně asimilovat a maximalizovat vlastní ekonomický přínos.
Soustředění větší pozornosti a zdrojů na integraci může pomoci nově příchozím k tomu, aby plně rozvinuli svůj produktivní potenciál – kterýžto výsledek je v nejlepším zájmu každé cílové země. Takové úsilí může proměnit životy imigrantů i přistěhovalců druhé a třetí generace, kteří budou utvářet podobu budoucí pracovní síly.
Z tohoto pohledu jsou krátkodobé iniciativy zaměřené na pouhé zajišťování zaměstnanosti imigrantů nedostatečné. Skupina, která je znevýhodněná v oblasti vzdělání, bydlení, zdravotnictví a společenského i občanského života, bude koneckonců vždy znevýhodněná i na trhu práce, třebaže vyvineme úsilí zajistit této skupině pracovní místa.
Mají-li přistěhovalci plně realizovat svůj potenciál, musí cílové země provádět komplexní ekonomické, sociální a občanské intervence. Protože se navíc populace imigrantů postupně mění, musí být tyto iniciativy dlouhodobé. Jejich konečný úspěch vyžaduje zapojení imigrantů i hostitelských komunit.
Místní organizace a vstupní města, jako jsou New York, Londýn či Berlín, se už dnes stávají průkopníky efektivních přístupů k integraci imigrantů. Mají bohaté zkušenosti i smysl pro zodpovědnost, jež jsou zapotřebí k tomu, aby se příležitosti spojené s imigrací plně využily.
Krátkodobé problémy vykompenzují dlouhodobé výhody
Rozsah těchto příležitostí je obrovský. Podle průzkumu MGI by se snížením mzdových rozdílů mezi přistěhovalci a domácími zaměstnanci o 5-10% vygeneroval dodatečný globální výkon v objemu 800 miliard až 1 bilion dolarů ročně. Zároveň by to mělo další společenské přínosy, mimo jiné nižší míru chudoby a vyšší produktivitu pro destinace, které se postaví do čela tohoto trendu.
Imigrace je pro cílové země samozřejmě spojená s krátkodobými problémy a náklady, zejména pokud má podobu vydatného a náhlého přílivu uprchlíků. Tyto náklady jsou však bohatě vykompenzovány střednědobými a dlouhodobými přínosy – pokud vlády aktivně pracují na podpoře integrace.
V dnešním propojeném světě je migrace nevyhnutelná. Otázka zní, zda vytvoříme izolované, odtržené a závislé populace imigrantů, anebo výkonný motor růstu a dynamiky.
Ian Goldin je profesorem globalizace a rozvoje a ředitelem Oxfordského Martinova programu pro technologické a ekonomické změny při Oxfordské univerzitě. Jonathan Woetzel je ředitelem společnosti McKinsey Global Institute a senior partnerem firmy McKinsey & Company se sídlem v čínské Šanghaji.
Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org