Odměny vrcholového managementu odráží úspěchy společností na zahraničních trzích. Ale jen do určité míry – podle nové studie je u „korporátních superstars“ růst mezd spojený s globalizací spíše výsledkem neefektivního fungování trhu a informačních asymetrií. To dělá globalizaci špatné jméno, píší dva Američané.
Členění politiků na levici, hájící zájmy zaměstnanců a sociálně slabších, a pravici, věčně škrtající rozpočty a stavějící se spíše za zájmy kapitálu, v posledních letech minimálně na Západě už nedává moc smysl. Setkáváme se čím dál více s politiky s antiestablishmentovým, antiglobalizačním nebo přímo nacionalistickým programem.
Do tohoto schématu zapadá hlasování o brexitu, zvolení Trumpa prezidentem Spojených států, či nedávné volby v Nizozemsku a ve Francii. Antiglobalizační hnutí má přitom širokou podporu napříč společenskými vrstvami. Lidé v dělnických profesích čím dál více ztrácejí práci kvůli levnější výrobě v zahraničí, zatímco pracovní místa ve službách u nich doma zase obsazují ekonomičtí imigranti. Hlasy těchto dříve typických voličů levice tak nyní často putují politikům s antiglobalizační agendou, společně s hlasy konzervativců z řad podnikatelů a střední třídy.
Mainstreamová ekonomie má stále za to, že globalizace a mezinárodní obchod umožňují zemím dosažení hlubší specializace a tudíž i vyšší produktivitu a životní standard. Proto by měla globalizace být vítána. Jiné školy ale varují před příliš ukvapenou globalizací tam, kde nejsou pro rozvoj byznysu připravené instituce, anebo upozorňují na přerozdělování bohatství, které globalizace může způsobit.
Právě na druhý bod se soustředil výzkum dvou ekonomů, jednoho z Coloradské univerzity v Boulderu a jeho kolegy z Williams College ve Williamstownu. Podívali se na to, jak postupující globalizace, v případě této studie vyjádřená růstem exportů, ovlivňuje platy nejvyšších manažerů multinárodních společností.
300krát vyšší plat za 300krát větší nasazení?
Ekonomové zkoumali data o příjmech tisíců manažerů stovek nejvýznamnějších amerických firem za posledních 20 let. Jsou to totiž právě mzdy nejlépe placeného procenta zaměstnanců, které v USA nejvíce přispívají k rozevírání nůžek mezi ekonomickými třídami. Podle jednoho výzkumu z roku 2015 mají nejvýše postavení manažeři amerických firem příjmy až 300krát vyšší, než je mzda průměrného zaměstnance.
Jen těžko však chtějí ekonomové uvěřit, že takto extrémně vysoké ohodnocení „korporátních superstars“ je opodstatněné, protože by to teoreticky muselo znamenat, že buď pracují 300krát více hodin v týdnu než průměrný zaměstnanec, anebo jsou ve stejné pracovní době 300krát více produktivní.
Autoři studie spojující růst mezd s globalizací přišli na to, že platy manažerů skutečně podle předpokladu rostly společně s růstem exportů společností, avšak daleko rychlejším tempem. Tím vyloučili možnost, že by prudký nárůst jejich mezd byl čistě kompenzací za rostoucí přítomnost firmy na mezinárodních trzích a za nadstandardní výkon manažerů při koordinaci logistiky a navigaci v cizím legislativním prostředí. Vyšší příjmy jednoduše považují za ekonomicky neopodstatněné, stejně jako autoři výše zmíněné studie z roku 2015.
Trendy v růstech exportů a platech manažerů se do velké míry kryjí (měřítka jsou odlišná)
Zdroj: NBER
Jméno globalizaci může zachránit vyšší zdanění
Jak si ekonomové tyto nadstandardní mzdy vysvětlují? Může za ně prý například problematický přístup vlastníků či představenstva k informacím o tom, co manažeři jejich společnosti v zahraničí vlastně dělají a tedy i k neschopnosti posoudit, jakou odměnu si zaslouží. To dokládají třeba tím, že podle studie rostou mzdy manažerům nejrychleji v prostředí, kde nad nimi mají majitelé nebo představenstvo slabší dohled. Nadstandardní růst platů tak je prý způsoben spíše informačními asymetriemi a štěstím dotyčných manažerů, než dobře fungujícím a motivujícím pracovním trhem.
Autoři si disproporčním růstem mezd „korporátních superstars“ vysvětlují rozdíl mezi vnímáním efektů globalizace veřejností a jejich skutečnými efekty, které oba autoři hodnotí jako celkově pozitivní. Jedním z „receptů“ na nápravu situace, jak ekonomové naznačují, by bylo vyšší zdanění lidí s mimořádně vysokými mzdami – ani by to prý nemuselo být demotivující pro ostatní, jestliže jsou vysoké příjmy způsobeny nefunkčností tržních mechanismů.