Když všechno ostatní selže, zkuste to, co bylo předtím nemyslitelné. Tato zásada hospodářské politiky není špatná ani v nejlepších časech. Dnes je možná přesně tím, co potřebujeme: řada západních států – zcela určitě Spojené státy, Japonsko a Německo, pravděpodobně Velká Británie a brzy dost možná i velká část zbytku eurozóny – by měla přikročit k politice přímých vládních zásahů do mzdových jednání, a to zejména u osob s nejnižšími příjmy.
Japonsko posledních 15 let bojuje s pomalým růstem, neduživou poptávkou domácností (zejména v případě chudších rodin) a stoupající nerovností a chudobou. Podobné podmínky dnes vládnou i v USA; Donaldu Trumpovi ostatně pomohly ke zvolení prezidentem, neboť vytvořily dostatečně početnou skupinu lidí, které on sám dosti přiléhavě označuje za „zapomenuté Američany“. A před Trumpovým zvolením tytéž podmínky vyprovokovaly takzvané britské „opomíjené občany“ k tomu, aby hlasovali pro brexit.
Bez výrazného zvýšení mezd – zejména zákonem daných minimálních mezd – bude populismus vzkvétat dál a většina západních ekonomik zůstane zatížená pomalým růstem. Nerovnost nejen v oblasti příjmů a bohatství, ale i vnímaného politického hlasu a vlivu, se bude dál prohlubovat. A pokušení hledat krátkozraká řešení – například uzavření hranic nebo zavedení protekcionismu – se stane neodolatelným.
Návrh, aby vlády přímo zasáhly a zvýšily cenu málo kvalifikované práce, se přesto nejspíš setká s užaslými povzdechy a nevyslovenými poznámkami, že jsem se musel zbláznit. Cožpak nevím, že vyšší minimální mzdy mohou vyvolat nezaměstnanost? Cožpak se mi nedoneslo, že nástup robotů a rostoucí moc automatizace obecně ničí pracovní místa? Cožpak nevěřím v tržní řešení?
Odpověď na všechny tři otázky zní „ano“. Hospodářská politika však musí být šitá na míru existujícím podmínkám a musí odrážet volbu mezi protichůdnými zájmy různých skupin. (V tom tkví koneckonců celý smysl politiky.) A současné podmínky v kombinaci se zájmy „opomíjených vrstev“ naznačují, že to, co bylo kdysi nemyslitelné, se dnes stalo nezbytným, ne-li přímo nevyhnutelným.
Špatné vzpomínky na 70. léta a lobbing
Hlavním důvodem, proč se vládám nechce zasahovat do tvorby mezd, je vzpomínka na neúspěšnou snahu kontrolovat mzdy a ceny během období vysoké inflace v 70. letech – tato snaha vedla ke vzniku velkých a znepokojivých pokřivení. Druhým a aktuálnějším důvodem je ovšem lobbing ze strany korporací, jež tvrdí, že podmínkou konkurenceschopnosti firem je levná pracovní síla. Vlády mají navíc vlastní zájmy, které musí brát v úvahu: i veřejný sektor často zaměstnává řadu lidí pracujících za minimální mzdu.
Je však načase dodat si odvahy. Fiskální politika – snižování daní nebo zvyšování veřejných výdajů – je příliš svázaná vysokým vládním dluhem, takže s její pomocí nelze dost dobře stimulovat poptávku, a snaha využít jí k přerozdělování zdrojů od bohatých k chudým vytváří vlastní problémy. Rovněž měnová politika – zejména programy „kvantitativního uvolňování“ používané v posledních letech centrálními bankami a spočívající v tištění obrovského množství peněz – vyčerpala své možnosti, když se cenová inflace pomalu zvedá a účetní bilance centrálních bank jsou rekordně velké. Mzdové intervence tak představují prakticky jedinou zbývající možnost.
Rizika spojená se zvýšením minimální mzdy navíc pravděpodobně nejsou tak vysoká, jak se předpokládalo – alespoň zatím. Jistě, existují případy, kdy podobná mzdová navýšení mohou zničit zaměstnanost. Dnešní situace však takovým případem není: v zemích jako USA, Japonsko, Německo a Velká Británie dnes fakticky existuje plná zaměstnanost.
Největším rizikem jsou stagnující mzdy
V těchto zemích není rizikem stoupající nezaměstnanost, nýbrž stagnující mzdy, kvůli nimiž zůstává poptávka domácností stlačená nebo roste jen loudavým tempem, a tím odrazuje investice firem. Nízké mzdy na spodním okraji trhu práce v USA způsobují, že miliony občanů v produktivním věku už ani žádné zaměstnání nehledají. To sice může přispět ke snížení oficiální míry nezaměstnanosti, avšak ekonomice to prospěje pramálo.
Americká federální minimální mzda ve výši 7,25 dolaru na hodinu je v reálném (o inflaci očištěném) vyjádření o třetinu nižší než v roce 1968, kdy dosáhla maximální hodnoty. Průměrná zákonem daná minimální mzda v Japonsku (823 jenů neboli 7,40 dolaru na hodinu) je jen o vlas vyšší. A dokonce i tam, kde se minimální mzdy úředním zásahem zvýšily – například ve Velké Británii od loňského roku nebo v amerických státech typu Kalifornie a New Yorku, které si kladou za cíl zvýšit do roku 2020 minimální hodinovou mzdu až na 15 dolarů –, není tento posun dostatečně rychlý či dostatečně výrazný. V Japonsku se minimální mzda zvyšuje jen o píď rychleji než inflace.
Nerovnost zůstává metlou naší doby a vyjednávací pozici nejméně kvalifikovaných zaměstnanců silně podkopávají automatizace a konkurence z rozvojových zemí. Nemají-li „zapomenuté“ skupiny obyvatel natrvalo zůstat opomíjené a odcizené, musí vlády zvolit ráznější postup.
Japonský plán „zdvojnásobení příjmů“ pomohl v 60. letech této zemi k rozvoji spotřební ekonomiky. Možná nadešel čas vytvořit plán „zdvojnásobení minimální mzdy“, který by se realizoval v průběhu několika let, a poskytl tak firmám možnost, aby se na tuto změnu adaptovaly. Pro politiky, kteří získávají finanční podporu od velmi bohatých a voličskou podporu od opomíjených, by byl takový plán receptem na politický úspěch. Nemáte zájem, prezidente Trumpe?
Bill Emmott, bývalý šéfredaktor týdeníku The Economist, je předsedou představenstva nadace Wake Up
Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org