Populistům typu amerického prezidenta Donalda Trumpa či faktického polského lídra Jarosława Kaczyńského a autoritářům, jako je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a ruský prezident Vladimir Putin, není společná jen takzvaná „neliberální demokracie“, obchodní značka maďarského premiéra Viktora Orbána. Všichni jsou také stoupenci určité formy „neliberálního kapitalismu“, píše polský bývalý ministr financí Jacek Rostowski.
Co však neliberální kapitalismus zahrnuje a jak jde dohromady s neliberální demokracií? V prvé řadě Trump, Kaczyński, Erdogan, Putin a Orbán jako nacionalisté nepovažují tržní ekonomiky za prostředek k posílení dynamiky, efektivity, prosperity a svobody jednotlivce, ale především za nástroj k posilování státní moci.
Historicky se vyskytovaly různé školy autoritářského pravicového smýšlení o vztahu mezi trhem a státem. Jednou krajností bylo, když nacisté založili řízené hospodářství a přitom zachovali soukromé vlastnictví a vysokou míru příjmové nerovnosti. Druhým extrémem bylo, když sociální darwinisté v Evropě a ve Spojených státech počátkem dvacátého století volali po nespoutaných domácích trzích, na nichž by přežili jen ti „nejschopnější“, což mělo vést k posílení země.
Putin
Dnes je na jednom konci spektra neliberálního kapitalismu Rusko. Putin pokládá rozpad Sovětského svazu za krach převážně hospodářský a uvědomuje si, že soukromé vlastnictví a trh mohou zvyšovat odolnost ruské ekonomiky tváří v tvář západním sankcím. Je ale také přesvědčen, že práva soukromých vlastníků jsou vůči potřebám ruského „bezpečnostního státu“ druhořadá, což znamená, že vlastnictví je vždy podmínečné.
Jak odpovídá bývalému důstojníkovi KGB, Putin je dále přesvědčen, že ruský stát má „nejzazší vlastnické právo“ na soukromý majetek svých občanů nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Ruští oligarchové a mezinárodně působící společnosti – například ty, které byly ve styku s Trumpovou firmou – jsou tedy potenciální nástroje ruské zahraniční politiky.
Hitler proslule vtipkoval, že zatímco bolševici znárodnili výrobní prostředky, nacisté šli dál a znárodnili samotný lid. Byť je takový náhled „totálnější“, podobá se Putinovu chápání vztahu mezi kapitalisty a státem, podle něhož i ten nejbohatší ruský oligarcha je v podstatě nevolníkem státu.
Vzhledem k vysoce koncentrované vlastnické struktuře Ruska je moc Kremlu nad bohatstvím synonymem moci politické. Namísto snahy ovládat miliony příslušníků buržoazie dokáže stát nasadit tajnou policii k řízení několika desítek oligarchů.
Trump
Na druhém konci dnešního spektra neliberálního kapitalismu je Trump: v prostředí hlubokých příjmových nerovností se necítí o nic méně pohodlně než Putin, ale nemá takový sklon využívat státu ke zvýhodňování konkrétních podnikatelů (kromě sebe). Jeho administrativa tudíž využívá exekutivních příkazů, aby zvrátila řadu předpisů, jež zavedl bývalý americký prezident Barack Obama.
Trumpova podpora volnotržních přístupů má ovšem své výjimky. Prosazuje protekcionismus a levné peníze, patrně proto, že takové postoje lahodí jádru jeho základny – bílým dělnickým voličům.
Pokud však Trump půjde dál cestou protekcionismu, američtí obchodní partneři provedou odvetná opatření, často zaměřená přímo na jeho základnu, jako když Evropská unie nedávno pohrozila cly na bourbon z Kentucky. Vzhledem k této hrozbě se Trumpův ekonomický populismus nejspíš projeví abstinencí – vyhýbáním se opatřením na podporu trhu, která by jasně poškozovala bělošskou dělnickou třídu.
Erdogan
V Turecku se Erdogan v roce 2003 dostal k moci jako favorit zbožně muslimských anatolských podnikatelů. V protikladu k tradičnímu etatismu tureckých kemalistických vládnoucích elit Erdogan zavedl protržní reformy a podporou tureckých demokratických institucí předstíral oddanost procesu přistoupení k EU.
Když Erdogan dosáhl svých politických cílů, věrnost demokracii odhazuje. Teprve se ale uvidí, jestli se tak zachová i k tržnímu kapitalismu. Už když Erdogan přišel poprvé k moci, podpora volných trhů mu nikdy nebránila pranýřovat smyšlená ekonomická spiknutí. Pokud se ale pokusí zavést návrat k etatismu, posilující turecká podnikatelská třída se na něj dost možná vrhne.
Orbán
V Maďarsku je Orbánův přístup ke kapitalismu složitější. I když je na Západě často označován za „populistu“, jeho přístup směšuje sociální darwinismus s nacionalismem. Na jedné straně zavedl rovnou daň z příjmu zvýhodňující bohaté a daňové odpočty na děti, z nichž těží jen domácnosti s vyššími příjmy; na druhé straně si tak jako Putin udržuje kliku „spřátelených“ oligarchů, kteří pomáhají upevňovat jeho moc, v neposlední řadě ovládáním maďarských médií.
Kaczyński
Největším ekonomickým populistou mezi neliberálními kapitalisty je Kaczyński. Začínal jako sociální darwinista a zavedl kdysi daňové odpočty na děti, jimiž se později inspiroval Orbán. Ale od doby, kdy se v roce 2015 jeho strana Právo a spravedlnost (PiS) vrátila k moci, jsou vlajkovou lodí Kaczyńského politiky měsíční hotovostní výplaty ve výši 115 eur polským rodinám za každé druhé a další dítě.
Nadto Kaczyński prosazuje zvýšení minimální penze – nikoli všech penzí – a snížení důchodového věku, což mu přináší body mezi venkovskými voliči s nižšími příjmy, ačkoliv to nahlodává udržitelnost penzijního systému. Co se týče obchodu, Kaczyńského vláda hlasitě protestuje proti ochranářství namířenému proti polským zájmům, jako v případě změny režimu vyslaných pracovníků, již navrhl francouzský prezident Emmanuel Macron.
Útoky na nezávislou justici
Dnešní příklady neliberálního kapitalismu se klenou od tolerance extrémní nerovnosti po prosazování tvrdého přerozdělování a od přebujelého etatismu po širokou deregulaci trhů. Kromě společného sklonu k protekcionismu nemají, zdá se, mnoho společného. Mnohem důležitější než hospodářské politiky té či oné vlády je ale její politická orientace.
Není náhodou, že všech pět diskutovaných lídrů už zaútočilo proti nezávislosti soudní moci své země. Ovšemže, Putinovy a Erdoganovy zásahy jsou mnohem účinnější než Trumpovy tweety či pozastavený pokus PiS o reformu soudnictví z letošního léta. Ve všech případech jsou ale nezávislí soudci vnímáni jako konkurenční držitelé moci.
Když je na prvním místě politika, vzniká pokušení ohýbat zákony k vlastním účelům. Bez vlády práva ale firmy ztrácejí důvěru, že se budou vymáhat smlouvy a soukromá vlastnická práva a že se o nich bude nezávisle rozhodovat; ekonomika pak nedokáže udržet silný dlouhodobý růst. Právě proto neliberální demokraté, kteří na první místo kladou politiku, v posledku podryjí prosperitu a sílu své země a tím i vlastní legitimitu.
Jacek Rostowski byl v letech 2007 až 2013 polským ministrem financí a místopředsedou vlády.
Copyright: Project Syndicate, 2017.
www.project-syndicate.org