Když udeřila poslední finanční krize, začala zaznívat řada hlasů volajících po nových ekonomických teoriích a myšlenkách. Téměř samozřejmě se předpokládalo, že starý přístup zklamal a tudíž potřebujeme nové koncepty. Zastánci tohoto pohledu měli také představu, jak k tomu dojde. Ta se podobala nějakému scénáři z Hollywoodu: Přijde nějaký odvážný inovátor, který nám předloží přelomové myšlenky. Proti němu se postaví staří a nudní teoretici, nad kterými ale v lítém boji vyhraje jeho nadpřirozená schopnost predikovat budoucnost. Jenže v praxi došlo k něčemu úplně jinému, tvrdí na stránkách NYTimes známý ekonom Paul Krugman.
Krizi sice nikdo nepředpověděl, ale to nebylo chybou starých teorií a modelů. Ty naopak s panikou, propady trhu a kolapsy bank pracují již dlouhou dobu a jde o témata, která se probírají v každé učebnici. Chyba se stala v oblasti empirie, protože jsme nedokázali pochopit, že stínový bankovní systém obešel staré dobré pojistky a regulaci. Zmatení z toho všeho nakonec mohli být jen ti nejzaslepenější zastánci volného trhu. Zbytek nás ekonomů se plácnul do čela a divil se, jak mohl být tak slepý.
Po krizi pak standardní ekonomická teorie fungovala dost dobře. Fiskální a monetární politika se vydaly směrem, kterého bylo třeba. Nešlo o ideál, ale byli jsme v naprosto unikátní krizové situaci. Ale nebylo třeba žádných převratných myšlenek, stačilo se držet toho, co již dávno víme. I tak se však začalo rodit velké množství revolučních konceptů.
Hovořilo se o tom, že utažená fiskální politika bude mít nakonec expanzivní účinek. Někteří lidé zase tvrdili, že uvolněná monetární politika bude ve svém důsledku deflační. A při překročení hranice míry zadlužení na 90 % se měly stát hrozné věci. Tyto a další podobné teorie si získaly velkou oblibu u politiků i přesto, že řada ekonomů před nimi varovala. Politici využili svou šanci a nové radikální teorie převedli do praxe. Všechny totiž měly jeden společný rys – měly ve svém jádru konzervativní implikace (ať už to byl záměr jejich autorů, nebo ne). A k tomu se nakonec přidal ještě jeden společný rys – všechny tyto teorie nakonec v praxi propadly.
Hollywoodský scénář se tedy nenaplnil, nové ekonomické teorie se ukázaly jako špatné nápady, které jen posloužily politickým cílům některých lidí. Na to, aby někdo výrazně vylepšil současnou standardní makroekonomickou teorii, by musel být brilantním vědcem s výjimečnými nápady. Takových moc není a na jejich místo se často tlačí ti, kteří naopak vůbec nechápou, o čem tradiční makroekonomie vůbec hovoří. Ti se najdou na levici i na pravici, ale ta druhá skupina má mnohem větší bohatství a vliv. Zmatené teorie na levici tak maximálně vyvolají vzrušenou diskusi. U pravicových politiků se ale rychle promítnou do politiky Evropské komise či amerických republikánů.
Konsenzus v oblasti ekonomických teorií stál hodně tvrdé práce. To samo o sobě neznamená, že je neomylný. Pokud ale má být zpochybněn, stane se tak pouze na základě skutečně výjimečných myšlenek. Ke sbírání politických bodů ovšem stačí pouhá kritika tohoto konsenzu bez hlubšího porozumění tomu, co vlastně říká. Stačí, když tato kritika slouží zájmům velkých peněz.