Alarmující počet mladých lidí v Itálii nemá práci ani výhled, že nějakou najde. Vláda se rozhodla začít jednat, ale vzhledem k prázdné státní pokladně je otázkou, čeho může dosáhnout, všímá si agentura DPA. Název Tahle země není pro mladý má v Itálii v narážce na stejnojmenný italský film Non e un paese per giovani režiséra Giovanniho Veronesiho oblíbený rozhlasový pořad. Vzhledem ke stagnující ekonomice, která zvláště mladým nenabízí téměř žádnou perspektivu, to nepřekvapí.
Nezaměstnanost mladých přesahuje v Itálii již šest let 30 procent. Jen v roce 2015 zemi opustilo a odešlo pracovat jinam zhruba 50.000 lidí mladších 40 let. Téměř polovina měla vysokoškolský diplom. Itálie "krvácí", tak nazývá odchod mladých talentů Luca Paolazzi, národohospodář ze zaměstnavatelského svazu Confindustria. Je přesvědčen, že vystěhovalci stojí Itálii asi jedno procento hospodářského růstu ročně. "Mluvíme tu o skutečné krizi," dodává.
Středolevicová vláda ministerského předsedy Paola Gentiloniho situaci pochopila a snaží se ji změnit. Slíbila, že v příštím rozpočtu bude počítat s opatřeními, která by měla podniky motivovat, aby zaměstnávaly mladé lidi. "S ohledem na rozpočtové limity je prostředků (na zvýšení státních výdajů) velmi málo," uvedl ale ministr hospodářství Pier Carlo Padoan.
Na stole je nápad snížit nově zaměstnaným do určitého věku sociální odvody. Italská vláda také zvažuje, že pošle do předčasného důchodu až půl milionu zaměstnanců veřejné správy. Tím by se uvolnila pracovní místa pro mladé.
Kritici se obávají, že snížení sociálních odvodů by firmy mohlo případně přimět mladé lidi zase propustit, až zestárnou a přesáhnou zatím neurčenou věkovou hranici. A slib nových pracovních míst na některé působí jako předvolební dárek - v zemi se konají v příštím roce volby.
Jistá poradenská hospodářská firma v březnu navrhla radikální řešení: bohatí důchodci by měli být zatíženi novou daní a z takto získaných peněz by se financovaly sociální programy pro mládež.
Firma spočetla, že průměrný věk, ve kterém se mladí Italové stanou finančně nezávislí na rodičích, stále stoupá. V roce 2004 to bylo ještě 30 let, do roku 2020 stoupne na 38 a do roku 2030 dokonce na 48 let. Mnozí z nich podle profesora demografie Alessandra Rosiny z milánské Katolické univerzity přežívají jen proto, že je společensky přípustné bydlet doma i po dosažení 30. roku věku. Něco málo si přitom vydělávají bokem načerno.
Nejmladší italský poslanec 29letý Enzo Lattuca si nemyslí, že by se mladí měli poštvávat proti starým, přestože ze země odešla téměř třetina jeho spolužáků. "Nevěřím, že jedinou cestou, jak přilepšit mladým, je ubrat starším," říká tento stranický kolega premiéra Gentiloniho.
Podobně argumentují i italské odbory. Striktně odmítají plán vlády zvýšit věk odchodu do důchodu o pět měsíců na 67 let. Zároveň by se vláda podle nich měla také zasazovat za budoucí důchody mladých lidí.
Bude dost pro všechny? I když italská ekonomika začíná po krizi ožívat, má země množství dluhů a prostor pro nové státní výdaje je omezený.
Ředitel výzkumného sociologického institutu Censis Massimiliano Valerii poukazuje na klesající počty nově narozených a rostoucí délku života. "Faktem je, že dnes máme méně mladých lidí než dříve - to snižuje jejich politický význam...Je to smutné, ale staří lidé, kteří bojují za své důchody, mají větší vliv než mladí lidé, kteří bojují za pracovní místa," shrnuje vědec.