„V anglicky hovořícím světě se většina ekonomů zaměřuje na to, jak americkou ekonomiku ovlivní politika Donalda Trumpa. A také na dopady, které bude mít brexit na britskou ekonomiku. Občas bychom se ale měli podívat i jinam. Právě nyní se totiž odvíjí jeden významný ekonomický příběh, o kterém se v USA moc nehovoří: Významné oživení evropské ekonomiky,“ píše na stránkách NYTimes držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman. A rozebírá, proč je z vývoje v Evropě nadšený.
Eurozóna se po celé roky držela s velkým odstupem za Spojenými státy. Když americká ekonomika vyrazila na konci roku 2009 na cestu oživení, Evropu začala dusit dluhová krize a malá konkurence periferie eurozóny. Její ekonomika trpěla až do roku 2013, samozřejmě s výjimkou Německa, které těžilo z obrovských obchodních deficitů. To do značné míry znamená, že rostlo na úkor dalších členských zemí, píše Krugman. A následně poukazuje na to, že po roce 2013 se situace začíná výrazně měnit. Evropská ekonomika si tak nyní užívá vysokého tempa růstu. Nejlépe jsou na tom země, které byly krizí v eurozóně postiženy nejvíce (s výjimkou Řecka).
Následující graf porovnává vývoj reálného produktu celé eurozóny, Německa a Španělska. Španělská ekonomika si prošla mnohem prudším propadem než celá eurozóna, současné oživení je ovšem silnější (ve srovnání s rokem 2007 se ale produkt Španělska nachází stále zdaleka nejníže):
Co podle Krugmana stojí za popsaným obratem? V první řadě to byla změna přístupu ECB, a konkrétně ujištění Maria Draghiho, že „učiní vše, co bude třeba“. Slib, že ECB bude v případě potřeby nakupovat vládní obligace, téměř okamžitě ukončil rozvíjející se paniku na dluhopisových trzích a následně došlo k prudkému poklesu rizikových spreadů u obligací zemí na periferii eurozóny.
V zemích periferie navíc proběhla vnitřní devalvace, která eliminovala jejich vysoké náklady vyvolané předchozím přílivem kapitálu. Zejména Španělsku se postupně podařilo snížit náklady práce relativně k celé eurozóně a zlepšit tak svou relativní konkurenceschopnost – viz následující graf s vývojem jednotkových nákladů práce:
Jde tedy o příběh se šťastným koncem? Tak daleko Krugman ve svém tvrzení nejde a poukazuje zejména na „hroznou cenu, kterou jižní Evropa zaplatila během krizových let“. Není překvapivé, že vnitřní devalvace nakonec zafungovala. Přinesla roky velmi vysoké nezaměstnanosti a utrpení a její současný úspěch ji neospravedlňuje. Překvapivé je podle ekonoma spíše to, že politici byli ochotni platit tak vysokou cenu za to, aby se eurozóna nerozpadla. „Každopádně je důležité mít na paměti, že eurozóna roku 2018 je úplně jiná než ta z roku 2013. Nyní je opět fungujícím ekonomickým systémem,“ uzavírá Krugman.
Zdroj: NYTimes