Výměna stráží, k níž v letech 2018-2019 dojde v systémově významných centrálních bankách, bude začátkem nové éry měnové politiky. Kdo bude tento přechod k „novému normálu“ nejspíš řídit? A hlavně, jak moc nový skutečně bude?
Deset let od globální finanční krize centrální banky vyspělých zemí zavedly nebývale aktivní měnové politiky. Haruhiko Kuroda v japonské centrální bance a Mario Draghi v Evropské centrální bance drží tyto politiky dodnes, aby stimulovali ekonomickou aktivitu a tlumili deflační tlaky. Naproti tomu Federální rezervní systém USA od nástupu bývalé předsedkyně Janet Yellenové a britská Bank of England (BoE) pod vedením Marka Carneyho z Kanady už vytvářejí základy pro politiku „normalizace“.
Další systémově významná centrální banka, Čínská lidová banka, se nezaměřuje na měnovou expanzi, ale na finanční reformu. Bývalý guvernér ČLB Čou Siao-čchuan si díky svému pozvolnému, stabilnímu a účinnému přístupu během svého rekordního patnáctiletého působení v úřadu vybudoval silné renomé na domácí, a snad ještě víc na mezinárodní scéně. V důsledku neexistence oficiální nezávislosti ČLB byla sice jeho pravomoc určovat úrokové sazby omezená doporučením 15členného Výboru pro měnovou politiku, ale Čouovy schopnosti vytvořit základy vhodného finančního sektoru největší ekonomiky světa, se to ale nedotklo.
Chce to změnu, ale…
Přestože centrální banky čelí důležité transformaci, výběr jejich nových lídrů je odrazem touhy po kontinuitě. Nejmarkantnějšími případy je potvrzení Kurody v dalším pětiletém funkčním období v Japonsku a březnové vystřídání Čoua jeho vlastním viceguvernérem I Kangem. Také nástupce Yellenové, Jerome Powell, bude zřejmě pokračovat v tom samém.
Jistě, Powell byl zprvu prezentován jako odklon od minulosti. Vždyť kdyby chtěl prezident Donald Trump pokračovat ve stejných kolejích, tak by si do druhého funkčního období prostě vybral Yellenovou (což by bylo víc v souladu s tradicí). Podle Trumpova názoru byla ale demokratka Yellenová pozůstatkem vlády Baracka Obamy, a bylo ji proto nutné vyměnit za vyhlášeného republikána Powellova typu. Jenže Powell i Yellenová jsou veterány Fedu a podle všeho jedou na stejné normalizační vlně.
Výraznější budou pravděpodobně změny, jež přinesou noví guvernéři v Evropě. Carney, který v listopadu 2016 oznámil úmysl zkrátit si v BoE funkční období, zůstane na svém postu ještě několik měsíců po odchodu Spojeného království z Evropské unie v březnu 2019, s cílem minimalizovat narušení trhu.
Carneyho nástupce bude ale pravděpodobně znamenat podstatný odklon. Navzdory jeho čistému rejstříku na pozici guvernéra kanadské centrální banky vyvolávalo Carneyho jmenování spory: byl vždy považován za člověka příliš blízkého předchozímu ministru financí Georgi Osbornovi a neměl dost pochopení pro zastánce brexitu. Carneyho nástupce tedy bude muset projevit vstřícnost, ne-li náklonnost, ke stoupencům brexitu.
V jistém smyslu bude ale Carneyho nástupce znamenat návrat ke statu quo. Vždyť když si Carneyho “dovezli”, narušili tak tradici jmenovat domácího šéfa. Tradice bude obnovena, pokud, což je pravděpodobné, bude jeho nástupcem jmenován jeden ze současných viceguvernérů BoE.
Budoucnost ECB
Asi nejhlubší posun nastane v ECB, kde bude do konce příštího roku zapotřebí obsadit čtyři nejvyšší posty. Jistá vodítka, co lze očekávat, nabízí nedávná nominace bývalého španělského ministra hospodářství Luise de Guindose na post viceprezidenta ECB.
Konkrétně by volba španělského viceprezidenta (která by v Guindosově případě představovala odklon od tradice nejmenovat politiky určené k ochraně nezávislosti centrální banky) naznačuje, že příští prezident bude pocházet ze severu eurozóny. Ze tří největších ekonomik eurozóny zatím prezident nepocházel pouze z Německa. Jestliže funkce prezidenta připadne na Němce, bude jím s největší pravděpodobností prezident Bundesbanky Jens Weidmann.
Pro měnového jestřába Weidmanna bude těžké získat si podporu jižních zemí. Kromě toho jeho nominace vyústí v odstoupení jiného německého zástupce, Sabiny Lautenschlägerové, jediné ženy ve výkonné radě ECB. Vyhlídka na výhradně mužskou radu – nemluvě o skutečnosti, že v užším výběru na funkci prezidenta nikdy žena nebyla – neprojde Evropským parlamentem snadno.
Skutečnost, že Evropský parlament upřednostňuje větší genderovou rovnost, je jistě vítaná, třebaže pravděpodobně vychází spíš z touhy vyhnout se kritice než z ryzího odhodlání k rozmanitosti. Navíc při výběru osob na nejvyšší pozice v tomto ohledu selhávají všechny centrální banky, byť se dnes pestrost pokládá za ukazatel dobré výkonnosti v mnoha institucionálních kontextech. Stručně řečeno, vedení centrálních bank zůstává „pánským klubem“.
Vstupujeme do nové éry měnové politiky, a tak bychom měli usilovat o podstatnější změnu skladby vedení centrálních bank. Nedostatek rozmanitosti mezi kandidáty na čelných místech naznačuje, že proces výběru je příliš sešněrovaný a uzavřený. Centrální banky by si měly pěstovat mladší lidi, ženy a menšiny, aby tak rozšiřovaly škálu přístupů, dovedností, perspektiv a zkušeností, jež bude účinná měnová politika v budoucnosti vyžadovat.
Ke skutečné změně nakonec dojde. Prozatím se však s ohledem na přístupy i osoby jedná o to samé v bleděmodrém.
Autorkou je Paola Subacchi, přední výzkumnice Chatham House a hostující profesorka na Boloňské univerzitě. Naposledy vydala knihu The People’s Money (Lidové peníze) s podtitulem Jak Čína buduje globální měnu.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org