Současný globální investiční příběh v pěti grafech

JPMorgan zveřejnil svůj grafický čtvrtletní přehled dění na trzích. Kdybych ze záplavy dat měl vybrat několik základních obrázků, které nejlépe popisují současný globální investiční příběh, byly by to následující:

Za prvé, dlouhodobý vývoj PMI, který je shrnut v následující tabulce. Ta přehledně ukazuje, jak jsme se během deseti let dostali z jednoho extrému do druhého. Zatímco v roce 2008 se tabulka červená, protože PMI výrobního sektoru naznačovala kontrakci, dnes jsme v tolikrát skloňovaném globálním synchronizovaném oživení. Tabulka se tak na svém konci zelená jak jarní louka a hodnoty PMI se většinou nachází vysoko nad 50 (značí tedy expanzi). Nejhůře na tom jsou země jako Rusko, Indie, či Korea, ovšem v podstatě všechny významné ekonomiky si podle tohoto měřítka vedou velmi dobře.



Uvedená tabulka v sobě skrývá klíčovou otázku: Je onen posun z extrému do extrému známkou toho, že po krizi máme konečně tendenci vrátit se do takzvaného Velkého uklidnění? Nebo spíše naznačuje, že po období Velkého uklidnění ukončeného finanční krizí se globální ekonomika stává opět jedním velkým cyklickým kyvadlem? Do značné míry bude odpověď záležet na centrálních bankách. Ovšem v tuto chvíli nás směrem k druhé možnosti značně posouvá kombinace svérázného čínského pohledu na férovost v globálním obchodu na straně jedné, a černé labutě v Bílém domě na straně druhé.

Vplouváme do neprobádaných monetárních vod

Druhý graf (respektive doplňující se dvojka) se týká zmíněných centrálních bank a investorům hlavně připomíná, že nelze mít všechno. Tedy ono globální oživení a zároveň dlouhodobě mimořádně uvolněnou monetární politiku. První obrázek ukazuje trhem očekávaný vývoj sazeb v USA, UK, eurozóně a Japonsku. Druhý popisuje historický a očekávaný vývoj rozvah příslušných centrálních bank. V ideálním případě sazby skutečně znatelně porostou a rozvahy začnou klesat. Ale ne proto, že by centrální banky normalizaci své politiky uspíšily, nýbrž proto, že si to vyžádá pokračující oživení globální ekonomiky. Oba grafy každopádně jasně ukazují, že vplouváme do dlouho nenavštívených (první graf), či dokonce úplně neznámých (druhý graf) vod:



Ziskový boom, mírná korekce valuací

Poslední dvojka obrázků se již zaměřuje přímo na trhy. První na vývoj ziskovosti obchodovaných společností a druhý na valuace. Ziskový boom se již řadu měsíců týká naprosté většiny světa. Povšimněme si ale, že eurozóna, UK i rozvíjející se trhy jsou svými zisky stále pod předchozími maximy. Ostře se v tomto ohledu liší od USA a Japonska. Optimista to bude vysvětlovat jako známku většího růstového potenciálu první skupiny. Ovšem podle mne bychom neměli ignorovat možnost, že zaostávání za maximy je známkou významných strukturálních brzd. Uvažovat o tom lze asi zejména u eurozóny (UK je ve speciální brexitovské situaci):



Poslední graf porovnává současné (z konce března) valuace s těmi z minulého roku, s jejich rozsahem od roku 1990 a průměrem za stejné období. Graf mimo jiné poskytuje jednoduché vysvětlení toho, proč nejedna investiční banka nyní doporučuje podvážit americké akcie a vrhnout se na rozvíjející se trhy, a zejména Japonsko. U něj ale stojí za připomínku, že ohledně dluhopisů se o něm ne nadarmo hovoří jako o „výrobci vdov“ a něco podobného často platí i o tamních akciích. Mimo rozvíjející se trhy každopádně vidíme, že valuace ve srovnání s minulým rokem o něco klesly, což s ohledem na jejich našponovatnost není na škodu.