Americké hospodářství se podle známého ekonoma Lawrence Summerse pohybuje hluboko pod svým potenciálem. „Podíl lidí ve věku 25 – 54 let, kteří pracují nebo si zaměstnání hledají, během posledních 20 let klesl. Navzdory mnohokrát zmiňované flexibilitě amerického trhu práce je tu mnohem vyšší pravděpodobnost, že muž mezi 25 – 54 lety věku nebude pracovat, než ve Francii a moc se neliší od Itálie. A na rozdíl od většiny vyspělého světa klesá i podíl pracujících žen,“ píše Summers na stránkách Financial Times. A probírá jedno neobvyklé řešení.
Summers poukazuje i na to, že Donald Trump měl hlavní podporu voličů v té části USA, kde jsou problémy na trhu práce největší. Nabízí ale řešení ve formě „vzdorování technologickému pokroku a mezinárodnímu obchodu“. „Pokud by Spojené státy dokázaly se slušnou efektivností zavést garantovaná pracovní místa, zaměstnanost by se výrazně zvedla a zemi by to prospělo. Osobně jsem návrhy na zavedení takových garancí nadšen. Ale panuje obecný cynismus ohledně činnosti vlády a je tak důležité nedělat sliby, které nelze naplnit,“ píše Summers.
Oněmi garancemi pracovních míst myslí ekonom program „zaměstnání poslední instance“, o kterém v USA hovoří někteří jeho kolegové. Ten by mohl nabízet minimální mzdu, ale neřešil by pak podle Summerse situaci těch, kteří byli propuštěni z dobře placených míst ve výrobním sektoru. Pomáhal by hlavně mladým lidem. Pokud by se mzda u tohoto typu garantovaného zaměstnání zvedla například na dvojnásobek minimální mzdy, už by šlo o atraktivní alternativu pro zhruba čtvrtinu pracovní síly v USA. Jenže pak je třeba pečlivě se věnovat otázce nákladů a celkového dopadu na ekonomiku.
„Předpokládejme, že by mzda dosáhla 15 dolarů na hodinu a k tomuto typu zaměstnání by se přesunuly 4 miliony Američanů. Tedy asi čtvrtina těch, pro které by taková mzda mohla být atraktivní. Vládní výdaje by se pohybovaly kolem 60 000 dolarů na zaměstnance a vcelku kolem 840 miliard dolarů. To je více než čtvrtina současných celkových federálních výdajů,“ píše Summers a k tomu odhaduje, že náklady soukromého sektoru by kvůli tlaku na vyšší mzdy vzrostly asi o 240 miliard dolarů. Týkaly by se zejména menších firem, jako jsou restaurace.
Čeho by se nově vytvořená pracovní místa týkala? Nyní pro federální vládu pracují asi 2 miliony lidí a Summers se domnívá, že stále existuje prostor pro zvýšení zaměstnanosti v oblasti budování a opravy infrastruktury či péče o starší lidi. Nyní jsou podobné služby prováděny na smluvní bázi, a pokud by měl nastat přechod na nový systém, vyžadovalo by to mimo jiné významnou restrukturalizaci vládních účtů.
Ohledně makroekonomických dopadů Summers zmiňuje možné posuny v politice Fedu, které by závisely na tom, jak jeho zástupci vnímají změny na trhu práce, ve fiskální politice a v oblasti vládního dluhu. Pokud by Fed svou politiku utáhl, mohl by takový krok eliminovat zvýšení zaměstnanosti vyvolané tvorbou garantovaných pracovních míst. Celkově pak ekonom hodnotí návrhy na vytváření „pracovních míst poslední instance“ jako dobrý základ pro úvahy o zlepšení situace na trhu práce, ale tyto návrhy „nelze brát doslova“. Lepší strategií je podle jeho názoru kombinace vládní podpory mezd, cílených vládních výdajů a programů vzdělávání.
Zdroj: Financial Times