George Soros je vynikající člověk. Jeho finanční prozíravost dokládají výsledky. Žádný filantrop či dobročinná instituce toho ve druhé polovině dvacátého století neudělal pro změnu světa k lepšímu víc. Bohužel události roku 2008 a několik rozhovorů, které jsme tehdy vedli, si vykládá chybně. Jeho analýza politických možností vlády USA v roce 2009 navíc zdaleka nedosahuje u něj obvyklé míry promyšlenosti. Jistěže bylo možné se s finanční krizí roku 2008 a jejími bezprostředními dopady vypořádat lépe; lékaři na frontě nikdy neodvedou dokonalou práci. Pro obvinění vlády, v níž jsem působil, Johnsonem a Sorosem z pošetilé neobratnosti však neexistuje ani argument prima facie.
Čtenáři jejich výkladu nechť uváží následující body:
Zaprvé kapitálové injekce do bank na podporu finanční soustavy namísto nákupů aktiv prosazovala řada komentátorů, odborníků a politických osobností. Zdá se přehnané, aby si zásluhu za legislativní úpravy, které to umožnily, nárokoval právě Soros.
Zadruhé o tom, že se nebude postupovat selektivně, ale že se kapitál nalije do všech bank, bylo rozhodnuto dlouho před prezidentskými volbami roku 2008, v nichž zvítězil Barack Obama. Z pohledu Obamovy administrativy to už při nástupu do úřadu v lednu 2009 bylo fait accompli. Nejsem si jistý, za co bych se tehdy postavil. Naprosto ale chápu, že rozhodnutí nedovolit stigmatizaci žádné instituce padlo v okamžiku tak velkého nebezpečí, které hrozilo USA a světové ekonomice.
Zatřetí Georgovy úvahy jsem neodmítl řečmi o socialismu, byť jsem pravděpodobně poukázal na politické klima. Rovněž nebylo mým cílem s ním podrobně diskutovat. Zkraje roku 2009 byl Soros aktivní spekulant na finančních trzích, s legendární schopností shromažďovat informace o nadcházejících politikách vlády. To poslední, co by zodpovědný úředník chtěl udělat, bylo poskytnout mu vodítko k aktuálnímu smýšlení o politických přístupech nebo o nich rozvíjet úvahy.
Začtvrté ceny akcií bank se v případě institucí jako , které držely velké množství hypotečního dluhu, propadly až o 90 %. Nezbývalo toho moc, co si na nich vzít. Představa, že by nějaká verze Sorosova plánu zrychlila růst, je přinejlepším spekulativní.
Většina výhod ze snížení hypoték ke spotřebitelům dotéká až postupem času. Podrobné propočty vlivu snížení hypoték na agregátní poptávku (které jsme provedli, kdežto Johnson a Soros nikoliv) proto jejich argumentaci nepotvrzují: Zvýšení spotřeby by na každém dolaru vynaloženém vládou na výpomoc pravděpodobně nedosáhlo ani deseti centů. Nechávám přitom stranou pozdější ponaučení ze zkušenosti, že instituce s velkým objemem veřejného kapitálu mají co do rozšiřování úvěrů sklon ke značné pasivitě.
Zapáté v politickém prostředí, které v roce 2009 převládalo, by bylo těžké až nemožné pro Program na podporu problémových aktiv (TARP) získat víc peněz. V době, kdy Obama nastoupil do úřadu, byla už podstatná většina fondů TARP vyhrazena. Většina pozorovatelů očekávala (chybně, jak se později ukázalo), že zbylá část nejspíš k zacelení všech děr v bankovní soustavě stačit nebude.
Byly tu nesplacené hypotéky za biliony dolarů a druhé hypotéky a jiné úvěry proti hodnotě nemovitostí za stamiliardy a většinu z nich držely banky. Každý rozsáhlý program na snížení hypoték by vyžadoval vymazání podřízených hypoték, čímž bychom vytvořili mnohem větší kapitálovou díru, než jakou jsme si mohli být jisti, že zaplníme.
Zašesté autoři obdivně zmiňují Británii. Ta se neubránila pomalému růstu, volebnímu úspěchu pravice ani toxickému populismu, takže si nejsem jistý, co tento argument dokazuje. Obamovi političtí poradci kladli důraz na to, aby zvolil tu nejlepší politiku, ale s vědomím, že úleva od hypoték, která neúměrně prospěje těm, kteří si půjčovali nejméně obezřetně, bude velice nepopulární.
Vůbec při zpětném pohledu nechci říct, že politický přístup nebylo možné zlepšit. Měla se poskytnout rychlejší a větší úleva od dluhové služby. Pozornost se příliš zbrkle přesunula od úkolu zotavit se k dlouhodobým problémům. Mohlo se toho udělat víc pro určení zodpovědnosti těch, kdo špatně řídili finanční instituce.
Ale plán, jejž popisují Johnson a Soros, nebyl tehdy uskutečnitelný, ekonomickou stimulaci by neposílil, ani kdyby možný byl, a s největší pravděpodobností by byl politicky toxický. Shodnu se s autory na naději, že si z nezdarů – a úspěchů – reakce na Velkou recesi odneseme náležité ponaučení. Obávám se však, že jejich náhled na to, co je správným ponaučením, je naprosto nepřesvědčivý.
Autor: Lawrence H. Summers byl ministrem financí USA (1999-2001), ředitelem Národní ekonomické rady USA (2009-2010) a rektorem Harvardovy univerzity (2001-2006), kde v současnosti působí jako profesor.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org