Ve Spojených státech měla záchranná opatření prováděná během krize let 2008 a 2009 stabilizující efekt, ale podle historika Adama Toozeho je také třeba se ptát, jaká byla za tuto stabilizaci zaplacena cena. Tooze v rozhovoru pro server ProMarket tvrdí, že zmíněné období „je trochu jako kubánská krize“. I tehdy totiž mohlo dojít k „dezintegraci“ světa a i tehdy se podařilo zabránit nejhoršímu. Svět se poté ale už nikdy nevrátil do starých kolejí a i to platí o efektu finanční krize. Díky ní totiž víme, jaké to je stát na hraně kolapsu celého finančního systému. A také jsme zjistili, co bude fungovat, pokud se dostaneme do podobné situace.
Srovnání s kubánskou krizí podle historika sedí i v tom smyslu, že ani po této krizi nezmizela hrozba jaderných zbraní a ani po finanční krizi nezmizela hrozba spojená s „oligopolním bankovním systémem“. Ten jen začal být přísněji regulován (i když Trumpova vláda v této oblasti otočila směr). Dalším velkým příběhem krize roku 2008 je podle historika to, jak centrální bankéři na obou stranách Atlantiku předpokládali, že případné zvyšování nabídky dolarů na trhu nebude budit žádné politické a společenské tenze. Když ale Fed začal poskytovat dolarovou likviditu Evropě, ihned si uvědomil, že tato operace má i svůj geopolitický charakter a o celé věci diskutoval s vládou, aby přesně určil, kdo z jeho pomoci může těžit a kdo ne.
V USA podle historika při hledání záchrany před kolapsem převládl názor „nejdříve ochráníme Wall Street, o Main Street se budeme starat později“. Zájmy obyčejných lidí tedy stály na druhém místě. „Zasedání, na kterém se třináctého října 2008 sešli šéfové devíti největších amerických bank, které byly nuceny prodat akcie vládě výměnou za peníze z programu TARP, bylo doslova jako setkání výkonného výboru americké buržoazie. Sice pod dohledem ministerstva financí, ale s tím, že v jeho čele stál bývalý ředitel ,“ tvrdí Tooze.
V Evropě podle historika tento „třídní“ pohled na řešení krize patrný nebyl. Jenže nakonec tam bylo vybráno takové řešení, že by snad bylo lepší, kdyby tam o záchranných krocích rozhodovali podobní lidé jako v USA. Ti by totiž podle Toozeho nikdy neodsouhlasili plán, který by například poslal španělskou ekonomiku do hluboké deprese, a to čistě proto, že takové řešení „není dobrý byznys“. Na obou stranách Atlantiku pak podle historika krize jasně ukázala, že ekonomice dominují oligopolní struktury. To se jasně projevilo ve chvíli, kdy banky požadovaly vládní pomoc s tím, že jsou pro systém příliš důležité a pokud by padly, přineslo by to příliš vysoké škody.
„Všechny vlády světa poskytly bankovnímu systému nějakou pomoc, rozdíl je jen v tom, zda to učinily smysluplným způsobem jako Američané či Francouzi. Ostatní prostě jen pomohli nejslabšímu oligopolistovi a ten nejsilnější se pouze vezl na programech, které měly zajistit stabilitu,“ tvrdí historik. Na otázku, jak by tedy měla vypadat „neoligopolní“ reakce na krizi, pak odpověděl, že takové řešení, které by bylo „životaschopné“, podle něj v dané situaci prostě neexistovalo. Nejvíce se mu snad přiblížili ve Švýcarsku, kde sice vláda také pomohla UBS a , ale zároveň tyto banky donutila, aby „výrazně změnily svůj podnikatelský model a dramaticky zmenšily své rozvahy“. Nejrazantnější řešení by pak bylo donutit velké finanční instituce, aby se rozdělily na menší části.
Evropa podle historika trpí iluzí, že EU může fungovat jako politická a demokratická protiváha globálnímu finančnímu kapitalismu a globálním korporacím. Někde se to sice daří, ale je velmi nejasné, zda je to udržitelný model, protože v podstatě se tu sází jen na to, že Evropa je velký a bohatý trh a tudíž může tlačit na jiné“. Proti tomuto modelu pak stojí Spojené státy jako „vysoce efektivní organizovaná oligarchie či oligopol“.
Fiskální utahování, které bylo reakcí na krizi v eurozóně, je podle historika příkladem toho, že se pohybujeme v době postfaktické, protože bylo založeno na lživých teoriích a předpokladech. „Já se domnívám, že celý krizový management v eurozóně je postfaktický. Jak jinak lze popsat současné analýzy udržitelnosti řeckého dluhu?“ říká historik. Slova chvály ale nemá ani pro politiky, jako je maďarský premiér Orbán. Ti podle něj „přesvědčí lidi, že svět je jiný než ve skutečnosti a oni že mají autonomii v oblastech, ve kterých ji nemají“.
Zdroj: ProMarket, University of Chicago Booth School of Business