Před čtyřiceti lety, 29. prosince 1978, vydal 11. ústřední výbor Komunistické strany Číny oficiální komuniké ze svého třetího plenárního zasedání, v němž zahájil největší experiment hospodářského růstu v dějinách lidstva. Newspeakem srozumitelným jen pro znalce poměrů uvnitř KS Číny tlumočili vedoucí představitelé země Teng Siao-pchingovo přání a ohlásili řadu bezpříkladných „modernizací“, jež měly proměnit jednu z nejméně rozvinutých zemí světa v čelní hospodářskou velmoc.
V roce 2014 předstihla Čína Spojené státy v roli největší ekonomiky světa (měřeno podle parity kupní síly). Její HDP na obyvatele, který byl v roce 1980 čtyřicetkrát nižší než ve Spojených státech, se od té doby 58krát zvýšil a dnes je nižší jen 3,4krát (podle údajů MMF). V podstatě lze říci, že 15% obyvatel světa zažívalo po dobu čtyřiceti let desetiprocentní růst příjmů ročně.
Závratný vzestup Číny však zároveň rozptýlil tři hlavní mýty o dopadu hospodářského růstu. Prvním mýtem je tvrzení, že růst snižuje nerovnost a zesiluje pocit štěstí. Ekonom Simon Kuznets přišel v roce 1955 s hypotézou, že nerovnost příjmů se v zemích procházejících hospodářským rozvojem prudce zvýší a pak klesne – vznikne tak křivka ve tvaru obráceného „U“ nebo též zvonu. Vzhledem k tempu čínského hospodářského růstu od roku 1978 vyvrací její zkušenost tuto hypotézu účinněji než kterýkoliv jiný případ.
Čína se dnes totiž řadí mezi země s nejvyšší mírou nerovnosti. Její Giniho koeficient se v posledních deseti letech pohyboval kolem hodnoty 0,5 oproti zhruba 0,3 v roce 1980 (koeficient 1 znamená, že jediný člověk vlastní vše). Vztah mezi růstem a nerovností se ve skutečnosti odvíjel podle zvláštního schématu: Giniho koeficient Číny se v době růstu zvyšoval a v době zpomalování růstu klesal.
Podle údajů ze Světové databáze nerovnosti se navíc podíl národního důchodu Číny připadající na nejbohatších 10% obyvatel zvýšil mezi lety 1978 a 2015 z 27% na 41%, a v případě horního 1% obyvatel se dokonce zdvojnásobil. Podíl národního důchodu připadající na nejchudších 50% obyvatel současně klesl z 26% na 14%. Tyto údaje se shodují s jinými zdroji, které ukazují, že ačkoliv se HDP na obyvatele v letech 1990 až 2010 čtrnáctkrát zvýšil, podíl nejvyššího kvintilu na národním důchodu rostl na úkor dolních čtyři kvintilů.
Jistě, toto jsou relativní nerovnosti, přičemž Čína nepochybně snížila absolutní chudobu. Většina Číňanů kdysi žila v podmínkách vysoké rovnosti a vysoké bídy; dnes žijí v nerovné společnosti, kde ovšem i příjem nejchudších 10% vzrostl v letech 1980 až 2015 téměř o 65%.
Vzhledem k tomuto pokroku by si člověk mohl myslet, že Číňané začali být také šťastnější. Zdá se však, že opak je pravdou. V jedné kapitole Světové zprávy o štěstí za rok 2017 autoři Richard A. Easterlin, Fei Wang a Shun Wang uvádějí přesvědčivé argumenty, že HDP Číny sice zaznamenal raketový růst, avšak subjektivní pocit pohody Číňanů se snížil, zejména mezi chudšími a staršími občany. A co je ještě překvapivější, subjektivní pocit pohody Číňanů sice zůstává pod úrovní roku 1990, avšak v posledních deseti letech, kdy byl růst pomalejší než v letech 1990-2005, došlo k výkyvu směrem vzhůru.
Druhým mýtem, který se v důsledku rychlého růstu Číny rozptýlil, je tvrzení, že ekonomický liberalismus nakonec zplodí liberalismus politický. Připomeňme si, že v roce 1989, pouhých pár měsíců předtím, než západní liberální demokracie triumfovala nad sovětským komunismem, rozdrtila Čína studentskou revoltu na náměstí Tchien-an-men a zabila zhruba 10 000 vlastních občanů. Od té doby se politická trajektorie země nezměnila. Snad jedině v tom, že svévolné a nespravedlivé uplatňování moci čínským státem je dnes mnohem efektivnější.
Kapitalismus s čínskými rysy předpokládá přítomnost silného státu ve všech oblastech života země. Zatímco technokracie usnadňuje hospodářskou expanzi, masivní bezpečnostní aparát státu potlačuje občanské svobody a politická práva. Místo aby se Čína demokratizovala, stala se průkopníkem autoritářského neoliberalismu, jaký dnes vidíme v Turecku, Brazílii, Maďarsku, Indii i jinde.
A konečně platí, že hospodářský růst už nelze obhajovat coby nejlepší ekologickou politiku. V roce 2007 tehdejší premiér Wen Ťia-pao pronesl slavný výrok, v němž označil čínský rozvojový model za „nestabilní, nevyvážený, nekoordinovaný a trvale neudržitelný“, v neposlední řadě kvůli zhoubným ekologickým dopadům. Přesto vždy panovaly naděje, že hospodářský růst bude kopírovat „ekologickou Kuznetsovu křivku“, a tím odvrátí nebo přinejmenším zmírní úplnou katastrofu. Zatím se tak neděje.
Nedávná data ukazují, že Čína dnes těží nejvíce přírodních zdrojů v globální ekonomice, která je stále intenzivnější na zdroje. V roce 2010 představovala Čína 14% globálního HDP, ale spotřebovávala 17% veškeré biomasy, 29% fosilních paliv a 44% železných rud. Její domácí spotřeba všech přírodních zdrojů dnes představuje třetinu globálního celku, oproti pouhé čtvrtině v případě všech rozvinutých zemí.
Čína dnes navíc přispívá 28 procenty ke globálním emisím oxidu uhličitého – to je dvakrát více než USA, třikrát více než Evropská unie a čtyřikrát více než Indie. V letech 1978 až 2016 vzrostly celkové roční emise CO2 Číny z 1,5 miliardy na deset miliard tun, přičemž emise na obyvatele se zvýšily z 1,8 na 7,2 tuny, oproti celosvětovému průměru 4,2 tuny.
Zároveň je dobře doloženo, že znečištění vody, spodní vody a vzduchu v Číně dosáhlo krizového bodu. A to mimochodem představuje problém i pro ty, kdo se domnívají, že klíčovým hnacím motorem ekologické destrukce je kapitalismus. Ekologicky nejneudržitelnější zemí v dějinách je koneckonců země, která je podle názvu komunistická.
Na 19. celostátním sjezdu KS Číny v říjnu 2017 hovořil čínský prezident Si Ťin-pching o zásadním „rozporu mezi nevyváženým a nedostatečným rozvojem a stále rostoucí potřebou lidí vést lepší život“. Zároveň potvrdil, že Čína stále usiluje o přechod na „ekologickou civilizaci“, který v roce 2016 zahájila 13. pětiletka. Je zřejmé, že největší epizoda hospodářského růstu v lidských dějinách skončila.
Éloi Laurent je vysoce postaveným výzkumným členem Centra pro ekonomický výzkum (OFCE) při Sciences Po, profesorem Školy managementu a inovací při Sciences Po a hostujícím profesorem Stanfordovy univerzity. Je autorem nedávno zveřejněné knihy Measuring Tomorrow: Accounting for Well-being, Resilience, and Sustainability in the Twenty-First Century
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org