Pokud se podíváme na vývoj PMI, pak by si měla americká ekonomika v dohledné době vést znatelně lépe, než ta evropská. Současný vývoj dokonce trochu připomíná rok 2011/2012, kdy se PMI v Evropě začal prudce propadat, zatímco v USA se udržel relativně vysoko. Nyní jsme s konkrétními hodnotami o něco výše a v USA zatím na této frontě PMI nesignalizují ani ochlazení. Mezera se ovšem opět prudce prohlubuje. Dojde k něčemu takovému i v reálné ekonomice?
Jak jsem poukazoval nedávno, eurozóna byla v podstatě první, kdo začal trhat značně synchronizované globální oživení. Aniž bych chtěl kandidovat na pobitvového generála, zase takové překvapení to být nemohlo (překvapivá byla spíše předchozí krátko-cyklická síla této ekonomiky). Důvod je prostý: Jde stále o do značné míry nefungující měnovou unii, která má co dohánět na strukturální i cyklické rovině.
Natixis, z jehož dílny je i výše uvedený graf, vyjmenoval několik konkrétních faktorů, které by podle něj mohly hrát v „závodě“ mezi USA a eurozónou rozhodující roli. Podívejme se na ně, mnohdy na jednu stranu mají něco do sebe, ale na stranu druhou také ukazují, že mnohé argumentační „mince“ mají strany dvě:
Za prvé, monetární politika v eurozóně je uvolněnější než v USA a tudíž by eurozóna neměla zaostávat. Protiargument je jednoduchý: Jde trochu o točení s v kruhu „slepice a vejce“. Monetární politika je totiž v eurozóně uvolněnější právě proto, že její ekonomika je ve větším růstovém útlumu. A v konečném důsledku je dost relevantní tvrdit, že právě utaženější politika v USA znamená, že Fed má více „nábojů“ pro případ, že by bylo nutno tento cyklus utahování již ukončit a vydat se opačným směrem. Také hovoříme o tom, nakolik je politika Fedu nemístně a příliš utahována, což je v souvislosti s aktuálním vývojem hodně relevantní otázka. V neposlední řadě je tu pak téma efektivní uvolněnosti, respektive přenosových mechanismů. Asi bychom totiž přišli s dobrými důvody pro teorii, že v eurozóně se na „monetární stimulační provázek“ tlačí ještě hůře, než v USA
Za druhé, fiskální politika je uvolněnější v USA než v eurozóně, což by zase mělo nahrávat americkému hospodářství. Protiargument: Příští rok bude tento efekt slábnout a neměli bychom zapomínat, že z dlouhodobějšího hlediska tato stimulace od černých labutí v Bílém domě může lehce napáchat více škody než užitku. Jde totiž mimo jiné proti elementární logice odpovědného cyklického managementu rozpočtu, o jejím dopadu na příjmovou nerovnost nemluvě. Jediné, co by onen cyklický stimulační problém mohlo změnit, by byl výrazný pozitivní dopad této politiky na nabídkovou stranu ekonomiky (tedy, to, že by stimulace jen nepřidávala k přepalovacímu růstu poptávky a předhánění potenciálu). Známky takového dopadu ale zatím moc pozorovat nejdou.
Za třetí, mezera mezi potenciálem a skutečným produktem je vyšší ve Spojených státech. Jinak řečeno, americká ekonomika se přepaluje více, než ta evropská a tudíž by měla mít Evropa větší prostor pro rychlejší růst: Protiargument: Nedávno jsem tu psal o podobném tématu – potenciálu růstu zisků v USA a eurozóně. Teoreticky by měl být vyšší v Evropě, protože tam je ziskovost relativně k předkrizovým maximům níže. Jenže praxe zatím hovoří zcela jiným jazykem.
Za čtvrté, efekt bohatství pramenící z toho, jak domácnosti mění své chování v závislosti na vývoji akciového trhu, je mnohem silnější v USA. A jelikož tamní trh prochází těžkým obdobím, mělo by to americkou ekonomiku relativně k té evropské brzdit. Protiargument: Žádný
Za páté, krize v Itálii brzdí eurozónu. K tomu můžeme, myslím, směle dodat Francii a brexit a protiargumenty budeme hledat těžko. Dodat ale můžeme i to, že Američané nyní zase sami sebe úspěšně sebepoškozují spory o financování provozu vlády. Pokud by přitom něco takového dělala nějaká menší „běžná“ ekonomika, už by z ní bleskově prchal kapitál, zvedala by sazby, aby nekolabovala její měna a do MMF by mířily žádosti o záchranný program. Spojené státy těží z pozice, kterou se jim podařilo vybudovat za dlouhá desetiletí, ale ani ta do kamene vytesána není.
Za šesté, eurozóna je mnohem otevřenější než americká ekonomika a tudíž citlivější na globální vývoj. Pokud tedy bude globální ekonomika v příštím roce brzdit, měla by to více odnést Evropa (nehledě na to, že ona sama může k této globální brzdě znatelně přispívat). Dodám, že USA jsou izolovanější z velké části proto, jak velký podíl má domácí poptávka na celkovém produktu. Což ale zase zvyšuje citlivost na zmíněný akciový trh, či domácí politické turbulence.
Mně z uvedeného seznamu a úvah nějaký jasný vítěz nevychází. Navíc se domnívám, že americký boom, který se dostavil po zvolení současného prezidenta, byl do značné míry tažen značně selektivním pohledem na dopady nové a obvykle značně netradiční politiky. Nyní už je její odvrácená strana vidět natolik, že se před ní nedají zavírat oči. Příkladem za všechny je ona fiskální stimulace, které podpořila poptávku, s nabídkou nic moc neučinila (i když stále je naděje) a tudíž v konečném důsledku spolu s dalšími faktory dotlačila Fed k razantnějšímu zvedání sazeb. Z čehož jsou teď všichni „překvapení“ a strůjci oné fiskální politiky centrální banku ještě mohutně kritizují (i když ta to podle mne z části skutečně přepálila).