Pandemie koronaviru má zničující dopady na země se středním důchodem (ZSD). S výjimkou Spojených států aktuálně patří deset zemí s nejvyšším počtem případů COVID-19 do skupiny ZSD. Totéž platí pro denní přírůstek případů i počet úmrtí na COVID-19 na milion obyvatel.
Ekonomické prognózy pro ZSD jsou neméně chmurné. Příjmy domácností v roce 2020 plošně poklesnou, což se mimo jiné dotkne většiny ze 100 milionů dalších lidí na celém světě, kteří se při negativním vývoji propadnou do krajní chudoby.
Názorně to ukazuje příklad Latinské Ameriky: na region připadá jen 8,4 % světové populace, ale doposud 30 % všech úmrtí na COVID-19. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že se letos HDP v Latinské Americe a Karibiku scvrkne o 9,4 %, zatímco Světová banka v regionu očekává vzestup chudoby o deset procentních bodů.
Situace tak sklouzává v době, kdy se napříč ZSD šíří vlny sociálních nepokojů. S několika výjimkami, jako je Peru a Ghana, jsou hlavními příčinami nespokojenosti – zejména v Latinské Americe – mdlý růst, chabá vzestupná mobilita a požadavky na větší politické zastoupení a zapojení. I v ekonomikách s lepším výkonem, například v Chile, mají mnozí pocit, že se očekávání a touhy nenaplňují a že většinu přínosů uchvátila hrstka na vrcholu distribuce příjmů.
Situaci ještě zhoršuje to, že už před krizí COVID-19 hrozilo, že konec dlouhého komoditního supercyklu, který dříve posiloval vývoz ZSD, zvrátí stoupající životní úrovně. Mladí lidé se obávali, že se ocitnou tam, kde jejich rodiče o generaci dřív začínali.
Když pandemie propukla, vlády ZSD zareagovaly omezeními pohybu a ekonomickou stimulací. Efektivitu těchto opatření ale omezují vysoké hustoty městských populací, rozměrné neformální ekonomiky, v nichž je těžké předcházet styku osob, a finanční mantinely, které jsou mnohem těsnější než v bohatých zemích.
Například v Kolumbii se letos HDP sníží o přibližně 7 %, což je největší zaznamenaný propad. Pandemií vyvolané ztráty pracovních míst a příjmů už zvýšily podíl obyvatel žijících pod hranicí chudoby z 27 % na konci roku 2019 na odhadovaných 38 % v květnu, navzdory nouzovým finančním transferům poskytovaným vládou. Navíc se rozšířila nerovnost, neboť příjem nejchudší pětiny populace se snížil o víc než 50 %, kdežto v nejvyšším kvintilu došlo k úbytku o 33 %.
V ostatních latinskoamerických zemích je příběh podobný, takže se zdá, že už dochází k ekonomickému sklouzávání, jehož se loni v prosinci obávali demonstranti v ulicích. Sociální neklid, který upadl do zimního spánku, se pravděpodobně s vervou vrátí.
Vlády ZSD si nemůžou dovolit reakci slibující, „cokoli bude zapotřebí,“ a namísto toho dělají, co mohou. Ať už však zvládnou udělat to či ono, stačit to nebude a mezinárodní společenství by bylo krátkozraké, kdyby jejich těžký úděl přehlíželo, a to přinejmenším ze tří důvodů.
Zaprvé, ZSD tvoří 75 % světové populace, což znamená, že bez jejich zapojení a podpory nemůže fungovat žádná účinná infrastruktura zajišťující globální zdravotní bezpečnost. Je proto nezbytné, aby tyto země měly přístup k účinné vakcíně proti COVID-19, jakmile bude k dispozici.
Za současné situace se však zdá, že vakcína či vakcíny poputují nejprve do vyspělých ekonomik, které investují do jejich vývoje. Navíc Světová zdravotnická organizace, která je společně s Koalicí pro inovace v oblasti připravenosti na epidemie a vakcinační aliancí Gavi v čele iniciativy COVAX usilující o celosvětovou dostupnost vakcíny proti COVID-19, se pochopitelně zaměřuje hlavně na nejchudší země. V současnosti neexistuje žádná záruka, že COVAX dokáže zajistit taková množství vakcíny, jež ZSD potřebují.
„Propadávající střed“ nedokáže ve velkém investovat do laboratoří a klinických zkoušek, schází mu dostatečný dohled nad nemocností a úmrtností a dostává málo globální pomoci. Míra vakcinace proti jiným infekčním nemocem – už teď nižší, než co vyžaduje kolektivní imunita – se v ZSD během krize zřítila, což v případě neřešení povede k celosvětovým vzplanutím.
Zadruhé, globální hospodářský růst závisí na výkonu rozvíjejících se trhů, které tvoří 60 % světové ekonomiky. Motorem zotavení z globální finanční krize roku 2008 byla Čína a ZSD prostřednictvím jejich vlivu na komoditní ceny a objemy obchodu.
To se tentokrát pravděpodobně nestane, takže se ZSD budou muset spolehnout na jiné zdroje růstu, aby se z pandemií způsobené recese dostaly. Vládám ZSD bohužel schází zdroje k navýšení veřejných investic a zmírňování rizika u soukromých investic, takže přístup k mezinárodnímu financování je nepostradatelný.
Prozatím mají ZSD dostatečný přístup na globální kapitálové trhy, ale to by se mohlo bez výstrahy změnit. Zhoršující se fiskální a ekonomické poměry už vyvolaly kaskádu snižování stupňů úvěruschopnosti, která by se mohla ještě zhoršit. Pokud se trhy uzavřou nebo začnou být příliš nákladné, ZSD budou potřebovat možnost opřít se o oficiální věřitele, jako jsou regionální rozvojové banky. Tyto instituce ale mají omezené kapacity půjčovat ZSD a budou vyžadovat kapitálové doplnění.
K dalším finančním návrhům patří emise zvláštních práv čerpání MMF (rezervního aktiva Fondu) či zřízení účelově vázaného subjektu k převádění likvidity vytvářené centrálními bankami vyspělých ekonomik na rozvíjející se trhy. Zapotřebí je také zvýhodněné financování skrze regionální instituce, aby byly zaceleny mezery ve vakcinaci, financovány veřejné statky jako globální zdravotní bezpečnost a podepřeny bezpečnostní sítě pro nejchudší populace.
Konečně, svět se snaží přejít na zelenější cestu růstu. Velká část infrastrukturních investic v průběhu příštích tří desetiletí proběhne v ZSD a rozhodnutí, která udělají, určí, zda svět do roku 2050 dosáhne nulových čistých emisí skleníkových plynů.
Vleklá krize v ZSD – kde se emise zvyšují rychleji než ve vyspělém světě – tyto snahy přinejmenším zpomalí a mohla by mít i ničivější důsledky. Pomůže-li mezinárodní společenství těmto zemím překonat pandemii a její hospodářské dopady, bude jednat i ve vlastním zájmu.
Masood Ahmed, bývalý vysoký činitel Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, je prezidentem Centra pro globální rozvoj (CGD).
Mauricio Cárdenas, bývalý ministr financí Kolumbie, působí v Centru pro globální energetickou politiku Kolumbijské univerzity v New Yorku.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org