Dnešní Spojené státy vypadají nejen churavě, ale švorc. K vyrovnání pandemií zapříčiněného „velkého ustrnutí“ sešikovaly Federální rezervní úřad a Kongres USA ohromující sumy stimulačních výdajů ze strachu, že by se jinak ekonomika zřítila na úrovně polévek pro chudé jako ve 30. letech minulého století. Schodek federálního rozpočtu dosáhne v roce 2020 přibližně 18 % HDP a poměr amerického dluhu k HDP brzy zdolá hranici 100 %. Taková čísla nebyla k vidění od doby, kdy Harry Truman vyslal do Japonska bombardéry B-29, aby uzavřel druhou světovou válku.
Za předpokladu, že Amerika nakonec COVID-19 přemůže a nesklouzne do dystopie upomínající na Terminátora, jak se vyhne blížícímu se fiskálnímu útesu a národnímu bankrotu? Abychom na takové otázky našli odpověď, měli bychom se zamyslet nad ponaučeními ze druhé světové války, která USA nepřivedla na mizinu, přestože se dluh vyšplhal na 119 % HDP. Do dob války ve Vietnamu v 60. letech klesl tento poměr těsně nad 40 %.
Druhá světová válka byla financována kombinací zhruba 40 % daní a 60 % dluhu. Ti, kdo dluh kupovali, vydělali žalostně málo, neboť Fed držel výnos z ročních pokladničních poukázek kolem 0,375 % – oproti 2-4 % převažujícím v mírových dobách. Desetileté poukázky vynášely pouhá 2 %, což dnes vlastně zní jako vysoký zisk.
Americké dluhopisy, většinou s nominální hodnotou 25 dolarů nebo nižší, kupovali především američtí občané ze smyslu pro vlasteneckou povinnost. Zaměstnanci Fedu se také vrhli do víru a pořádali soutěže, čí kancelář dokáže skoupit víc dluhopisů. V dubnu 1943 si zaměstnanci newyorského Fedu odnesli papírky v hodnotě přesahující 87 tisíc dolarů a bylo jim sděleno, že jejich nákupy umožnily armádě pořídit si houfnici ráže 105 milimetrů a stíhací bombardér Mustang.
Necháme-li stranou patriotismus, mnozí Američané kupovali pokladniční poukázky pro naprostou absenci jiných dobrých možností. Až do deregulace v 80. letech federální zákony bránily bankám nabízet střadatelům vysoké sazby. Navíc představa směny amerických dolarů za zahraniční aktiva s vyššími výnosy se jevila jako naprosto absurdní a mohla by vám po takovém postupu na dveře zaťukat FBI vedená J. Edgarem Hooverem.
Burzovní trhy byly sice investorům otevřeny (Dow Jonesův index se navíc po roce 1942 vzpamatoval), ale provize makléřů byly mastné a akcie vlastnily jen asi 2 % amerických rodin. Existoval dojem, že investice na burze se hodí tak pro šviháky z Park Avenue či lidi postižené amnézií, kteří už zapomněli na krach roku 1929. Naproti tomu dnes vlastní akcie většina amerických domácností.
Každopádně úspory amerických domácností byly během druhé světové války vysoké – a převážně v dluhopisech. Pokladniční poukázky ale nabízely mizerný výnos, vzdálenou splatnost a stroze vyhlížející obrázek bývalého prezidenta. Jak se tedy kolosální válečný dluh rozřešil? Do popředí vystupují tři faktory.
Zaprvé, americká ekonomika rychle rostla. Od pozdních 40. let do pozdních 50. let byl roční růst USA v průměru asi 3,75 %, což státní pokladnu plnilo ohromnými příjmy. Američtí výrobci navíc zápolili s nemnoha mezinárodními konkurenty. Britské, německé a japonské továrny byly ve válce rozmeteny na padrť a primitivní čínské slévárny ani zdaleka nechrlily automobily ani domácí spotřebiče.
Zadruhé, po válce vyletěla inflace, neboť vláda demontovala cenovou regulaci. Od března 1946 do března 1947 ceny vyskočily o 20 %, jelikož se vrátily do stavu, v němž odrážejí skutečné náklady podnikání. Avšak protože výplata z vládních dluhopisů byla o tolik nižší než 76% vzestup cen v letech 1941 až 1951, dluhové závazky vlády se v reálných hodnotách strmě propadly.
Zatřetí, USA těžily z toho, že výpůjční sazby byly fixované na dlouhou dobu. Průměrné trvání dluhu v roce 1947 přesahovalo deset let, což je zhruba dvojnásobek dnešní průměrné lhůty. Vzhledem k těmto třem faktorům se americký dluh do konce administrativy Dwighta Eisenhowera v roce 1961 snížil na přibližně 50 % HDP.
Jaké z toho tedy plyne ponaučení pro dnešek? V prvé řadě by ministerstvo financí USA mělo dopřát oddech zítřejším dětem a vydat dluhopisy na 50 a 100 let, čímž by zafixovalo dnešní titěrné sazby na délku lidského života.
K těm, kdo by namítali, že za 50 nebo 100 let už tu vláda vůbec nemusí být, je třeba poznamenat, že dlouhodobé dluhopisy tohoto typu už úspěšně vydražila nejedna korporace. Když společnost v roce 1993 vydala stoleté dluhopisy „Šípková Růženka“, trh je zhltnul. Obdobnému přijetí se těšily stoleté dluhopisy, když je v roce 2010 vydala . (Považte, kupovat dluhopisy na sto let od železniční společnosti.) Stoleté dluhy vydaly , , a desítky dalších firem.
Navzdory tomu, že pandemie pošramotila vyhlídky mnoha vzdělávacích ústavů, stoleté dluhopisy vydaly také Pensylvánská, Ohijská státní a Yaleova univerzita. Konečně v roce 2010 zákazníci sáhli i po stoletých dluhopisech Mexika, přestože tamní historie devalvací sahá až do roku 1827. Nověji vydaly stoleté dluhopisy Irsko, Rakousko i Belgie.
Jistěže, delší trvání k vyřešení dluhového problému postačovat nebude; USA také zoufale potřebují reformu penzijních programů. To je ale diskuse na jindy.
Konečně, jak si přebrat poválečnou zkušenost s inflací? Měli bychom se snažit vystřelit ceny do stratosféry, aby se dluh scvrkl? Toho se radím vyvarovat. Investoři už nejsou nedobrovolným publikem, jakým byli ve 40. letech. „Dluhopisoví domobranci“ by devalvační plán předem vyčenichali, tlačili by úrokové sazby nahoru a podlomili hodnotu dolaru (a schopnost Američanů s ním nakupovat). Každá snaha umazat dluh inflací by vyústila v rozkvět těch, kdo by drželi a skupovali zlato a kryptoměny.
Válku proti COVID-19 na rozdíl od vojenských operací neukončí nálet, úmluva ani oslavy na Times Square. Obrázkem, který bychom měli mít na mysli, je spíš tikající časovaná bomba dluhu. Můžeme ji zneškodnit, ale jedině pokud zvítězíme v bitvě proti politické netečnosti a hlouposti. Tahle válka neskončí třeskem, ale mohla by skončit bankrotem.
Todd G. Buchholz, bývalý ředitel Bílého domu pro hospodářskou politiku a výkonný ředitel hedžového fondu Tiger Management, obdržel od katedry ekonomie Harvardovy univerzity pedagogickou cenu Allyna Younga. Je autorem knih New Ideas from Dead Economists (Živé myšlenky od mrtvých ekonomů) a The Price of Prosperity (Cena prosperity).
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org