Digitalizace je v dnešním světě všudypřítomná a tak by nemělo být překvapivé, že se jí začínají věnovat i centrální banky. V roce 2008 se objevil bitcoin, v roce 2018 začal hovořit o Libře a centrální banky to znepokojilo, v poslední době pak uvažují o vytvoření své vlastní digitální měny (CBDM). Na stránkách VoxEU to píše ekonom Ignazio Angeloni a věnuje se tomu, co by přineslo „digitální euro“.
Ekonom poukazuje na to, že zájem o digitální měnu vykazuje i Evropská centrální banka. Její komunikace je v této oblasti zatím většinou obecná a k ničemu nezavazuje. Nicméně podle ekonoma existují známky toho, že pro ECB může být digitální euro pouze otázkou času a ne jenom teoretická možnost. Angeloni ovšem míní, že by ECB měla zvážit, zda by skutečně šlo o přínosnou věc. CBDM totiž „nesou vedle výhod i rizika“, jak poukazuje i Banka pro mezinárodních vypořádání BIS. V eurozóně pak podle ekonoma některá rizika a nevýhody nabývají zvlášť velkého významu.
Pokud by v eurozóně existovala alternativa k „naprosto bezpečným bankovním depozitům, a to ve formě CBDM, podpořilo by to odliv depozit z bank“, míní ekonom. V době krize totiž lidé stahují své peníze z bank, které považují za finančně slabé. V eurozóně je toto riziko větší, protože nemá dokončenou bankovní unii, nemá společný systém pojištění depozit a je zde možné realizovat ztráty na nepojištěná depozita a fondy. Slabší banky jsou také koncentrovány v určitých oblastech, a pokud by nastal velký odliv depozit, mohla by se v nich roztočit spirála bankovních problémů, tlaku na vládní finance a nakonec tlaků na odchod z eurozóny.
Ekonom tak míní, že CBDM na poli depozit vedou ke konkurenci mezi centrální bankou a komerčními bankami. Ty jsou přitom samy o sobě rizikové, zatímco centrální banka je bez rizika a tento problém vystupuje do popředí zejména v eurozóně. Digitální euro by pak podle Angeloniho působilo problémy rovněž v oblasti mezibankovního trhu. Jeho sazby se v posledních letech pohybovaly směrem dolů a jejich rozpětí se drželo u dolní hranice dané depozitními sazbami u ECB. Sazby spojené s digitálním eurem by se přitom nemohly výrazně odlišovat od těchto sazeb, jinak by tu byla příležitost k arbitráži. Takže „depozitní sazby, které jsou během QE klíčovou sazbou monetární politiky, by se staly zajatcem sazeb u digitálního eura“. A ty by se centrální banka mohla zase snažit nastavit podle jiných cílů monetární politiky než těch spojených s QE.
Ekonom také zmiňuje, že pokud by s digitálním eurem šly ruku v ruce negativní sazby, jednalo by se o přímou formu zdanění a „je těžké predikovat, jaké by to mělo politické a právní důsledky“. Mohlo by podle něj dojít i k tomu, že taková situace by vyvolávala tlaky na nezávislost centrální banky, a to minimálně v oblasti stanovení sazeb. I tento problém by byl relevantní zejména v eurozóně, protože zdanění je doménou národních států. Zmíněná rizika by byla podle ekonoma zmírněna tím, pokud by byl přístup k digitálnímu euru omezený, nebo by byl vytvořen systém s různou mírou přístupu. Jenže pak by zase byly omezeny výhody, které by vytvoření takové digitální měny v eurozóně mohlo mít. V neposlední řadě by pak systém segmentace přístupu opět vytvářel prostor pro arbitráž či pro tržní frikce.
Zdroj: VoxEU