V systému emisních povolenek si firmy tyto povolenky kupují a každá z nich je opravňuje k určitému množství emisí. Pokud jich má firma více, než potřebuje, může je prodat, a naopak. Základem takového systému je předpoklad, že firmy s nízkoemisními technologiemi budou profitovat, protože budou schopny prodávat povolenky a celý systém se pak bude posouvat směrem k nižším emisím. Ekonom Tim Taylor se ale ptá na jednu věc, která je podle něj u takového systému zřejmá všem ekonomům: Proč by si takové povolenky nemohli koupit ochránci životního prostředí s tím, že je pak nikdy nepoužijí a tím budou tlačit na snížení emisí?
Podobně by se dalo uvažovat o povolení k těžbě ropy, pronájmu ropných ložisek či o těžbě dřeva ve státních lesích. I zde by environmentalisté mohli kupovat povolení nebo získat pronájem, ovšem s tím, že by s nimi ale naložili podle svého. Tedy tak, jak to podle nich nejvíce svědčí přírodě. Taylor poukazuje na to, že touto otázkou se zabývá ekonom Shawn Regan, který dospěl k závěru, že tato strategie není často využívána hlavně proto, že jde proti existujícím pravidlům.
V USA se může podle Regana o koupi licencí, povolenek a podobných práv ucházet teoreticky každý, nicméně konkrétní právní normy to už environmentálním skupinám zakazují. Jak federální právo, tak zákony v jednotlivých státech vyžadují, aby dřevo v lesích bylo skutečně těženo, ropa těžena a tak dále. Znemožňují tedy, aby si povolení kupovali ti, kteří s danou aktivitou nesouhlasí a chtějí dosáhnout jejího ukončení.
Tento přístup má svůj historický kontext, protože místní komunity byly a někde stále mohou být na dané ekonomické aktivitě přímo závislé. Takže environmentalisté si mohou kupovat aktiva od soukromých vlastníků, ale co se týče státního majetku, mají popsaný postup zakázaný. Pokud totiž vláda například prodává povolení pro těžbu dřeva, již rozhodla, že daná oblast je pro těžbu vhodná a povolení může získat jen ten, kdo chce skutečně těžit.
Podobně lze uvažovat o povolení k lovu. I zde se nabízí možnost koupit toto povolení v případě, že s lovem nesouhlasím, a pak jej nevyužívat. Takové povolení ale může být prodáváno na základě odhadů toho, co je pro danou oblast ideální z hlediska druhového složení zvířat. Regan k tomu ovšem dodává, že ochránci životního prostředí se přes to vše stále častěji snaží o nákup vládních povolení či o získání pronájmu. Přesněji řečeno, „testují strategii, kdy se ucházejí o práva na přírodní zdroje.“
Takoví aktivisté se podle ekonoma například pokoušeli koupit práva na těžbu ropy a zemního plynu v Utahu nebo práva na lov zvěře ve Wyomingu a práva na těžbu dřeva v Montaně. Přístup, v jehož rámci se musí pronajímaný zdroj skutečně využívat, je ale podle ekonoma někdy jednoznačně kontraproduktivní. Na západě USA je takto nakládáno s přístupem k vodním zdrojům, což ale může vést k tomu, že jdou stranou snahy o šetření s vodou. Takže například „farmář, který najde cestu, jak šetřit s vodou, může ztratit právo na její používání.“
Ekonom poukazuje na to, že přístup „užívej to, nebo o to přijdeš“, je běžný v amerických firmách v oblasti dovolené či volných dní pro zotavení se z nemoci. Jestliže totiž nejsou v daném období vyčerpány, zaměstnanci o ně přijdou. Regan uzavírá s tím, že pokud environmentalisté nemají možnost ucházet se o zdroje tak, jako jiné subjekty, zbývá jim tlak na systém, který toto neumožňuje.
Zdroj: The Conversable Economist, PERC Reports