Monetarista Scott Sumner na svém blogu The Money Illusion píše o knize Milton Friedman & Economic Debate in the United States s tím, že ji sice ještě nedočetl, ale již nyní patří mezi jeho oblíbené. Jedna z věcí, nad kterou ohledně makroekonomie podle svých slov přemýšlí, je interpretace Phillipsovy křivky. Tedy konkrétně o kauzalitě mezi nezaměstnaností a inflací. On sám, jak říká, vždy tíhnul k tomu, že kauzalita jde od inflace směrem k zaměstnanosti. Jak ale tento pohled změnila uvedená kniha a Friedmanovy závěry?
Sumner píše, že Phillipsovu křivku vnímal vždy tak, že inflace ovlivňuje nezaměstnanost: Čím je inflace vyšší, tím je nezaměstnanost nižší, „třeba kvůli tomu, že nominální mzdy jsou neflexibilní.“ K tomu ekonom dodává, že keynesiánská interpretace je většinou obrácená – nízká nezaměstnanost vyvolává vyšší inflaci a naopak. „Dnes se to zdá být ten nejrozšířenější pohled,“ ovšem uvedená kniha podle Sumnera ukazuje, že Friedman jej nesdílel.
Přesněji řečeno, „Friedman jasně říkal, že jak inflace, tak nezaměstnanost jsou endogenní proměnné. Takže ani kauzalita jdoucí od nezaměstnanosti k inflaci či naopak od inflace k nezaměstnanosti nemůže být přijata jako plný popis vztahů fungujících za Phillipsovou křivkou.“ K tomu Sumner píše: „Ve skutečnosti jsou jak inflace, tak nezaměstnanost ovlivněny šoky danými změnami v nominálním produktu. Pokud tento produkt roste rychleji, než se čekalo, snižuje to nezaměstnanost a zároveň zvyšuje inflaci. Jestliže roste pomaleji, než se čekalo, inflace má tendenci klesat a nezaměstnanost růst.“
Sumner pokračuje s tím, že kauzalita je v makroekonomii „ošemetná věc“. Je to podle něj vidět i ve zmíněném Friedmanově postoji k Phillipsově křivce. Hodnocení nějakých teorií o kauzalitě by pak podle Sumnera mělo spočívat hlavně v tom, jestli je tato teorie v praxi přínosná. Má například smysl mluvit o tom, že špatně nastavená ekonomická politika byla příčinou velké recese? Podle ekonoma má takové tvrzení smysl pouze v případě, že jiné nastavení ekonomické politiky by recesi zabránilo.
Friedman je prý Sumnerovým oblíbeným ekonomem, ale „ani on neměl ve všem pravdu“. Většina ekonomů jeho generace se totiž zaměřovala na inflaci, ale podle Sumnera by bylo lepší, kdyby pracovali právě s růstem nominálního produktu. Už proto, že do inflace promlouvají i šoky na nabídkové straně ekonomiky. Sumner na závěr připomíná, že „s takzvanou Phillipsovou křivkou přišel již v roce 1936 Fisher a Phillips ji v roce 1958 jen znovu objevil a dal jí keynesiánskou interpretaci,“ která byla zmíněna výše.
Zdroj: The Money Illusion