Zpoplatňování uhlíku ekonomové obecně považují za vynikající cestu ke snižování emisí. Nicméně na základě analýzy italského trhu vyplývá, že pokud jsou na trhu velké, státem řízené firmy, tak nemusí být efektivní. A drtivá většina velkých výrobců elektřiny na světě je přitom řízená státem.
Zmírňování změn klimatu je v současné době hlavní politickou prioritou. Odborníci se obvykle shodují, že tržní nástroje využívající zpoplatňování emisí, jsou vhodnější než tvrdá nařízení, kdy vláda stanovuje emisní normy.
Správně nastavená cena za uhlík teoreticky motivuje firmy k efektivnímu snižování emisí, protože v krátkodobém horizontu firmy při rozhodování o výrobě a cenách uvažují cenu uhlíku. A v dlouhodobém horizontu jsou účinné také skrze investice firem do technologií snižujících uhlík.
V souvislosti s těmito teoretickými předpoklady se zpoplatňování uhlíkových emisí prostřednictvím daní z uhlíku nebo prostřednictvím systémů obchodování s emisemi prosazuje jako politika po celém světě. V roce 2019 bylo zpoplatněno přibližně 15 % celosvětových emisí skleníkových plynů a přibližně polovina z nich se zobchodovala v rámci jednoho z 20 systémů emisních povolenek fungujících po celém světě. V současnosti je největším systémem obchodování s emisemi ten evropský, který pokrývá zařízení generující téměř 50 % emisí CO2 v EU.
Účinnost zpoplatňování uhlíku však zásadně závisí na (obvykle implicitním) předpokladu, že regulované firmy maximalizují zisk. Bez této podmínky není zpoplatnění uhlíku účinné. Ve skutečnosti mohou firmy, a to zejména největší státem řízení hráči, sledovat jiné cíle, než je maximalizace zisku na trzích s uhlíkem. To platí zejména v odvětví elektřiny, které generuje více než 40 % celosvětových emisí CO2 ze spalování paliva a které tvoří více než 60 % emisí v systému emisních povolenek.
Autoři analýzy se nejprve zaměřili na to, jak firmy na italském trhu přenášejí cenu uhlíku vyplývající z emisních povolenek na koncové zákazníky. Zjistíme, že je tu rozdíl mezi státem řízenou firmou a všemi ostatními společnostmi. Zatímco u všech společnosti je přenos téměř úplný (93,3%), u Enelu je mnohem blíže k nule (28,6%). A přenos nákladů na paliva je podobný jako u nákladů na emise. Státní přenáší méně než 40 % nákladů, ale ostatní společnosti přibližně 80 % nákladů.
Tento rozdíl v přenosu by mohl být způsoben dvěma důvody. Zaprvé rozdíly v konkurenčních podmínkách mezi firmami, pravděpodobně způsobené rozdílnými nákladovými funkcemi. Anebo, zadruhé, rozdíly v internalizaci nákladů, které by mohly vyplývat z rozdílných objektivních funkcí založených na vlastnictví firem, a tedy z různých motivací státních firem.
Pojďme se podívat na model nabídek. internalizuje pouze asi 15 % mezních nákladů na emise a asi 25 % mezních nákladů na palivo. Ostatní výrobci elektřiny internalizují asi 75 % u obou mezních nákladů. A zatímco marže u ostatní výrobců jsou v zásadě v souladu s maximalizací zisku, nezdá se, že by státní činil strategické nabídky. Z toho vyplývá, že mezní náklady na snižování emisí nejsou mezi společnostmi (a napříč odvětvími) rovné, což podkopává účinnost regulace, alespoň v krátkodobém horizontu.
Jaká je motivace pro odlišné chování mezi státním Enelem a ostatními výrobci elektřiny?
Získaná data podporují hypotézu, že se státní společnosti snaží z politických důvodů snížit volatilitu tržních cen. Státní společnosti, zejména pokud jsou jejich strategie viditelné a pro občany důležité, ovlivňují pravděpodobnost, zda vláda zůstane u moci. Tyto politické motivace mohou vést státní firmy k tomu, aby se zaměřily na snížení volatility cen.
Strategie Enelu se liší od strategií svých konkurentů také z hlediska investic. Jak uhlíková náročnost paliv používaných pro vstupy (zejména uhlí), tak investice do obnovitelných zdrojů jsou u Enelu méně ovlivněny cenami povolenek než u jeho protějšků. Následkem toho není u státních společností zpoplatnění uhlíku efektivní, a to ani při poskytování účinných dlouhodobých investičních pobídek.
Zdroj: Vox.eu