Jak se vyhnout masivní tvorbě peněz

Podle některých názorů by monetární politika měla mít ideálně za cíl stabilní tempo růstu nominálního produktu. Mezi zastánce této teorie patří i ekonom Scott Sumner, který na stránkách The Money Illusion vysvětluje některé aspekty takové politiky včetně toho, proč by podle něho nevedla k prudkému růstu monetární báze, ale spíše naopak.

Ekonom poukazuje na to, že báze roste v zemích jako Japonsko či Švýcarsko velmi rychle. Přitom zde není dosaženo rychlejšího růstu nominálního produktu. Takže řada lidí se domnívá, že kdyby takový růst byl explicitním cílem centrální banky, musela by tato banka zvyšovat peněžní bázi ještě více, než tomu je nyní. Sumner ale tvrdí, že opak je pravdou. Pokud by se totiž centrální banka zavázala, že udělá vše, co je třeba, na to, aby bylo dosaženo cílového vývoje nominálního produktu, ve výsledku by nemusela dělat nic moc.

Sumner také tvrdí, že poptávka po peněžní bázi vyjádřená v poměru k produktu vykazuje nativní vztah k tomu, jak rychle nominální produkt roste. Dosažení jeho vyššího tempa růstu tak bude mít tlumící efekt na výši poptávky po bázi (relativně k produktu). V ideálním světě by přitom centrální banka podle ekonoma měla za svůj cíl cenu nějakého aktiva, které „v reálném čase reaguje na monetární politiku“.

Například v Singapuru centrální banka cílí měnový kurz tak, aby odpovídal makroekonomické rovnováze. U amerického Fedu by Sumner v dokonalém světě doporučoval cílení futures týkajících se nominálního produktu. V reálné situaci by pak podle ekonoma bylo nejlepší, pokud by základem cíle Fedu byly jeho projekce nominálního produktu a následně ceny aktiv, které jim odpovídají.

Cílem by tak mohl být například mix spreadů na trhu s TIPS a inflačních projekcí generovaných modelem. Obojí v reálném čase reaguje na monetární politiku a ta by byla deklarována na základě přístupu „udělat vše, co bude třeba,“ tak, aby bylo uvedených cílů dosaženo.

Sumner dodává, že někdo může namítnout, že například japonská centrální banka nedovedla i přes uvolněnou monetární politiku generovat vyšší inflaci. V duchu „vše co bude třeba,“ se ale Sumner ptá, zda by Bank of Japan teoreticky měla problém s cílením kurzu jenu k dolaru ne na 110, ale třeba na 1 000 jenech. K čemuž lze dodat to, co bylo zmíněno v úvodu – pokud je závazek „vše co bude třeba,“ skutečně důvěryhodný, nemusí centrální banka nakonec dělat mnoho. Včetně tvorby monetární báze.

Zdroj: The Money Illusion