Kolumbie je považována za jedinou větší latinskoamerickou zemi, která byla v osmdesátých letech schopna splácet své dluhy. Francesca Caselli, Matilde Faralli, Paolo Manasse a Ugo Panizza ale na stránkách VoxEU tvrdí, že realita byla poněkud jiná a následně se zabývají tím, nakolik danou zemi může poškodit její neschopnost či neochota dluhy splácet.
Ekonomové poukazují na to, že věřitelé nemusí být v případě vládních dluhopisů chráněni do té míry, do jaké míry jsou chráněni věřitelé u dluhopisů korporátních. Jednotlivé země totiž nemohou být donuceny k platbě a přístup k jejich aktivům je omezenější. Věřitelé ale své peníze nepůjčí, pokud se nebudou domnívat, že budou splaceny. Ekonomové tak tvrdí, že právě náklady defaultu, které utrží dlužník, jsou těmi, které vůbec umožňují existenci vládních dluhopisů.
Jelikož tedy neexistuje vnější mechanismus, který by nutil nějakou zemi splácet její dluhy, její motivací ke splácení jsou pouze náklady a škody, které by nesla v případě nesplácení. Studie a analýzy se v této souvislosti většinou zaměřují na ztrátu důvěryhodnosti na mezinárodních kapitálových trzích a následný dopad na celou ekonomiku. Caselli a její kolegové tvrdí, že podle některých studií je výše těchto škod úměrná tomu, jaké ztráty věřitelé během defaultu utrpí. Jiné studie ale zase docházejí k závěru, že země, které nesplatí své závazky, následně čelí dlouhodobé rizikové prémii u svého financování, a to bez ohledu na rozsah ztrát nesených věřiteli.
Stejně tak jsou podle ekonomů rozdílné odhady toho, jak se default promítne do celkové hospodářské aktivity. Některé studie například hovoří o krátkodobém poklesu hospodářské aktivity o zhruba dva procentní body. Jiné tvrdí, že záleží na rychlosti a transparentnosti defaultu a restrukturalizace dluhů. Pokud vše probíhá rychle, jsou škody na ekonomické aktivitě nižší, a naopak.
Kolumbie podle ekonomů v osmdesátých letech prošla podobnými problémy se splácením dluhů jako řada dalších latinskoamerických zemí. Podmínky restrukturalizace dluhů byly v jejím případě pro věřitele jen mírně výhodnější než v jiných případech, formálně ale země neprošla restrukturalizačním programem Mezinárodního měnového fondu, tudíž se často hovoří o tom, že default ani u ní nenastal. Podle ekonomů to bylo umožněno pouze silnou politickou podporou ze strany vlády Spojených států a americké centrální banky.
To, že Kolumbie neprošla „explicitním defaultem“, pak podle ekonomů přineslo sice výrazné krátkodobé přínosy pro celou ekonomiku, ale získaná reputace neměla delšího trvání. Vysvětlení může spočívat v tom, že investoři spojují reputaci spíše s konkrétní vládou a ne se zemí jako takovou. Změna vlády a její politiky tedy může přinést ztrátu reputace bez ohledu na to, zda se země v minulosti snažila vyhnout defaultu, nebo ne.
Druhou možností je podle ekonomů to, že když došlo k defaultu Ruska, který se promítl i na toku kapitálu k dalším rozvíjejícím se zemím, investoři nebrali ohled na formální klasifikaci defaultů. Tedy na to, že Kolumbie formálně neprošla restrukturalizací svých dluhů, ale fakticky k ní došlo. I tak ale ekonomové tvrdí, že restrukturalizaci dluhů není vhodné vnímat jako binární událost – pouze jako možnost, že k ní došlo, nebo nedošlo.
Zdroj: VoxEU