Zatímco ve včerejším Víkendáři jsme se věnovali krátkodobějšímu výhledu na měnových trzích a dolaru, dnes se zaměříme na delší období. Ekonom Tim Taylor na stránkách The Conversable Economist poukazuje na novou studii Mezinárodního měnového fondu, která se zabývá změnami v rezervách centrálních bank.
Taylor na úvod píše, že podle něj je pro mezinárodní obchod přínosné, pokud probíhá v jedné měně. Taková měna si pak získává silnější pozici a vše se udržuje určitou setrvačností, kterou není tak jednoduché zvrátit. Což ukazuje i to, že ani euro, ani čínské renminbi doposud nijak vážně pozici dolaru ve světové ekonomice neohrozily.
Zmíněnou studii zpracovali Serkan Arslanalp, Barry Eichengreen a Chima Simpson-Bell a nacházíme v ní i následující graf. Ten ukazuje měnové složení rezerv centrálních bank. Podíl dolaru dosahoval v roce 1999 více než 70 % a v současné době se nachází u 60 %. Není to ale díky zvýšení váhy eura, protože společná evropská měna si drží stále asi 20% podíl, i když ten se přechodně zvedl až blízko 30 %:
Zdroj: MMF, The Stealth Erosion of Dollar Dominance: Active Diversifiers and the Rise of Nontraditional Reserve Currencies
Centrální banky tedy neposouvají své rezervy od dolaru směrem k jedné měně, svou pozici neposiluje ani euro, ani libra či japonský jen. V grafu se zvyšuje podíl „ostatních“, což podle studie z jedné čtvrtiny představuje čínské renminbi, k tomu se přidává australský dolar, kanadský dolar a švýcarský frank. Co podle ekonomů vyvolalo popsaný posun od dolaru k některým alternativním měnám?
Roli má hrát větší vyspělost mezinárodních finančních trhů, což znamená, že pro centrální banku je jednodušší držet měnové alternativy dolaru. Přispívá k tomu mimo jiné pokles transakčních nákladů, který maže výhodu, kterou v této oblasti držela americká měna. K tomu se rozšiřují swapové linky mezi jednotlivými centrálními bankami, což jim dále zlehčuje přístup k měnám cizích zemí.
Roste také celkový objem rezerv a centrální banky více hledaly měny s vyšším úročením. Jinak řečeno, banky se snažily najít atraktivnější alternativy k japonským, britským či americkým dluhopisům, jejichž výnosy se držely na velmi nízkých úrovních. Taylor k tomu dodává, že americký dolar tedy neztrácí svou pozici nějakým dramatickým skokem. Spíše je postupně oslabována tím, že je stále jednodušší a levnější držet i jiné měny.
Taylor na závěr uvádí, že atraktivitu dolaru ovlivňuje i to, když Spojené státy využívají jeho dominantní pozici na mezinárodních trzích jako nástroj své politiky. Třeba v rámci ekonomických a finančních sankcí. Takové jednání „pokaždé dává jiným zemím motivaci se alespoň částečně posunout ze závislosti na americké měně“.
Zdroj: The Conversable Economist, MMF