Posuny inflačních očekávání a současná monetární politika

Občas se hovoří o tom, že americké centrální bance se během posledního roku podařilo obnovit důvěru v její práci. A jelikož se bude snažit o její udržení, bude tíhnout spíše k vyšším, než nižším sazbám. Onu důvěru lze přitom nepřímo odhadovat tím, jak se vyvíjí inflační očekávání. K nim dnes pár poznámek.

Následující graf ukazuje vývoj inflačních očekávání derivovaných z dluhopisových trhů. Cíl centrální banky je na 2 % a pokud by investoři měli skutečně pevnou víru v její schopnost a ochotu tohoto cíle dosáhnout, očekávání by se neměla moc odchylovat od 2 %. Výraznou roli tu přitom může hrát sebenaplňující se proroctví – víra v dosažení inflačního cíle posouvá očekávání na 2 % a to samo o sobě pomáhá tohoto cíle dosáhnout. A naopak – pokud se inflační očekávání „odkotví“ od cíle, samo o sobě to jeho dosažení ztěžuje. I z tohoto pohledu není divu, že slovo důvěra bývá ve vztahu k práci centrálních bankéřů opakováno poměrně často.

Relativní ukotvenost inflačních očekávání může být považována za jeden z důvodů, proč ani přes velkou nepříjemnost inflace posledních let nebylo moc namístě přirovnávat ji nějak urputně k sedmdesátým létům minulého století. Jak konkrétně ukazuje graf, od dubna minulého roku se uvedená očekávání pohybovala v průměru něco nad 2 %. I když v posledních týdnech pak docela znatelně vystřelila nahoru a nyní se nachází u 2,4 %:


Zdroj: X

Minulý rok bylo možno zaznamenat i názor, že Fed by měl neformálně zvýšit svůj inflační cíl, protože stáhnutí inflace k 2 % by vyžadovalo neúměrné náklady na straně ekonomiky (tj., růstu a zaměstnanosti). Tato teze se zatím nepotvrzuje, ekonomika a trh práce si vedou překvapivě dobře, inflace klesá. Proč trhy nyní přehodnocují výhled směrem nahoru? V principu se mohou domnívat, že poptávka bude v ekonomice z hlediska inflace příliš silná, nebo nabídka příliš slabá. V obou případech ale nakonec stejně zase skončíme u toho, že monetární restrikce by nebyla dostatečná a inflace by se tudíž držela znatelně nad 2 %. V grafu ale také vidíme, že přehodnocování výhledu je někdy dost prudké a znatelné – viz září a říjen minulého roku.

Jak relevantní jsou přitom ona očekávání zobrazená v grafu? Tuto relevanci můžeme rozdělit na dvě části – úspěšnost očekávání a jejich dopad. V této souvislosti ukážu ještě jeden graf, který by měl ukazovat očekávání na straně spotřebitele. Ani ne tak dluhopisoví investoři, ale právě spotřebitel by měl totiž roztáčet onu sebenaplňující se spirálu (ne)důvěry popsanou výše:


Zdroj: X

Porovnávání inflačních očekávání spotřebitele (či lépe řečeno pokusu o jeho odhad) s realitou tedy ukazuje na značnou mezeru. Nejvíce je asi vidět v letech po roce 2008, kdy inflace téměř soustavně podstřelovala cíl ve výši 2 %, spotřebitel ale podle průzkumů čekal inflaci soustavně nad 2 %. A většinou nemálo. Což vlastně trochu zpochybňuje onu tezi o popsané spirále – takto soustavně odkotvená očekávání by totiž podle ní měla postupně hnát inflaci nad 2 %, k čemuž nedocházelo. Druhý graf je z konce minulého roku, nyní jsou očekávání na 2,9 % (inflace během následujících 5 let). Pokud by rozdíl mezi očekáváními a realitou byl podobný, jako v průměru před rokem 2020, může být Fed relativně klidný.