Viceguvernér ČNB se v článku pro HN zamýšlí nad otázkou disciplinovanosti fiskální politiky zemí eurozóny, která se v těchto dnech dostává do popředí spolu s nepotrestaným porušením Paktu stability ze strany Německa a Francie, jež nyní řeší Evropský soudní dvůr.
Jeho rozhodnutí bude mít značný vliv na další vývoj v oblasti rozpočtových politik. Podle Niedermayera má tato kauza šanci přinést nová a lepší pravidla a jejich dodržování, při neúspěchu však může ohrozit evropský politický i ekonomický systém pečlivě budovaný po mnoho let. Celý projekt jednotné měny je totiž postaven právě na dodržování daných pravidel a zvláště požadavku zodpovědnosti fiskálních politik.
Důvodem je logicky nemožnost vyrovnávat rozpočtové schodky, které v případě národních měn vedou ke vzrůstu úrokových sazeb, přes změnu kurzu měny. Takové pohyby pak netlačí na upravení fiskální politiky, což vede k nezodpovědnosti, kterou pak pocítí všichni.
Původně se jako s faktorem zvyšujícím disciplínu počítalo s finančním trhem. Postupně se ale podle Niedermayera ukázalo, že finanční trh tuto funkci nemá. Země, které se ve své fiskální politice chovají nezodpovědně, totiž nejsou „potrestány“ vyššími náklady na financování, neboť taková politika není finančními trhy považována za ohrožení solvence a na cenu dluhopisů dané země má jen omezený vliv.
Pravidla Paktu růstu a stability byla nastavena mezi možnými variantami tak, aby směřovala střednědobě ke zhruba nulovým deficitům a zároveň umožňovala státům aktivní rozpočtovou politiku pro případ nepříznivého vývoje ekonomiky. Ani tento prostor ale některým zemím nestačí a opakovaně vysoce překračují daný tříprocentní limit. Autor článku vidí závažné porušování paktu i u zemí, které sice drží deficity pod maximální hranicí, avšak cyklicky vyrovnané veřejné finance neudržují. Vliv domácích politik, které do značné míry rozhodují o prosperitě dané země, je přitom v měnové unii ještě větší, protože tu jde zároveň o prosperitu celé eurozóny a vytváření příkladu pro ostatní členy.
Nynější příběh s Evropským soudním dvorem je jen špičkou ledovce, přesto (či právě proto) autor v závěru znovu zdůrazňuje význam konečného rozhodnutí pro další směřování monetární unie, zvláště po přijetí nových členů.
(zdroj: HN)
Tomáš Vlk, Patria Online