Evropská unie má problém. A čím dál větší problém. Nejambicióznější evropský projekt, jednotná měna euro, byla postavena jako politický projekt. A protože politici nemají ekonomii příliš v lásce (a ekonomy také moc ne), některé ekonomické otázky jednotné měny euro se „zametly pod koberec“. Jiné se vyřešily na papíře, ale ve skutečnosti zůstaly otevřené.
Nejznámější a nejevidentnější je příklad veřejných rozpočtů. Jednotná měna, sdílená dvanácti státy (a v blízké budoucnosti možná 25 státy) potřebuje alespoň nějakou institucionální „podporu“ ve formě rozpočtových pravidel, jinak hrozí její rozpad. Evropská unie poměrně narychlo přijala Pakt stability a růstu (SGP), který vycházel z maastrichtské smlouvy a stanovoval jednoduché nominální limity pro schodky veřejných rozpočtů a veřejný dluh.
SGP byl od začátku velmi nepopulární - která vláda by si chtěla nechat mluvit do toho, jak velký má být její schodek. Nicméně, až ekonomická recese let 2002 a 2003 objasnila politikům, k čemu se to před 5 lety jejich předchůdci zavázali. Reakce byla a je silná: Němci volají po „rozumné interpretaci“ pravidel, Italové vymýšlejí jaké výdaje „vysunout“ mimo kontrolu SGP a Francouzi rovnou konsternovaným partnerům sdělili, že je nějaký Pakt nezajímá a že hlavní je, aby jejich ekonomika rostla.
Fascinující na této debatě je především absolutní ignorance (nebo její úspěšné předstírání) politiků, jaké dopady na ekonomický vývoj mají schodky veřejných rozpočtů. Již několikrát jsme se zde věnovali perverzní logice obhájců schodků, takže není nutné tyto argumenty opakovat. (Viz například komentáře
Washingtonský konsensus je mrtvý, ať žije GGG? nebo
Evropa: politici kreativní na špatném místě)
Nicméně, zajímavé je, že pokud nějaký nesmysl stokrát opakuje francouzský či německý premiér, nestane se sice „smyslem“, ale začne se mu přesto věnovat pozornost. Stejné je to s Paktem stability a růstu. Zástupci Evropské komise ho sice zatím oficiálně brání, v zákulisí si však již připravují ústupovou cestu. Prvním ústupkem bylo rozhodnutí brát v potaz „strukturální“ část rozpočtového schodku.
Zástupci Komise však horečně pátrají dále a ve zprávě o změnách rozpočtového procesu EU přišli s návrhem „koordinovat“ rozpočtovou politiku Unie a jednotlivých členských zemí. Jde o poměrně šokující návrh, který nemá šanci na úspěch. Návrh totiž předpokládá, že Evropská komise nejdříve stanoví „priority“ a „mantinely“ veřejných rozpočtů, a až poté národní vlády tyto priority a mantinely zapracují do svých národních rozpočtů, které opět prokonzultují s Komisí, tak aby všechny veřejné rozpočty v rámci Unie působily „koordinovaně“.
Návrh je kombinací ekonomického idealismu (koordinace pomůže Unii k efektivnějšímu vynakládání rozpočtových prostředků) a byrokratické touhy po moci (Komise by mohla spolurozhodovat o celých veřejných rozpočtech v Unii, které dosahují 40-50% HDP, ne jen o dnešních směšných 1,2% HDP Unie). Zajímavé je, proč vlastně vznikl tak beznadějný návrh. Zdá se, jako by i Komise, donedávna stoupenec ekonomické racionality, ztrácela nervy a nabírala rysy „centrálně plánovacího úřadu“. Doufejme že šlo spíše o přehmat a že se příště nedočkáme ještě nesmyslnějších návrhů.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK