Ekonomiku celého světa obchází strašidlo deflace. Ceny ve většině vyspělých zemí rostou jen velmi pomalu, nebo dokonce klesají. V letošním roce se očekává v USA inflace 2,2%, příští rok dokonce 1,5%. V eurozóně ceny rostou ještě pomaleji: letos o 1,8% a napřesrok snad jen o 1,3%. Deflaci zažívá již několik let Japonsko a letos se jí přiblíží Německo, kde ceny vzrostou jen o 0,7%. A to jde o oficiální ukazatele, které podle názoru většiny ekonomů „přestřelují“ skutečný růst cen o 1-2 procentní body (Především proto, že statistici neumí dostatečně ohodnotit růst kvality zboží. Mobil generace 2003 může být o 10% dražší, než byl mobil před 2 roky, ale umí toho dvojnásobně.).
Je zajímavé, jak na hrozbu deflace reagují největší světové centrální banky. Japonská centrální banka problém deflace v 90. letech ignorovala, pak začala tvrdit, že s tím stejně nic nemůže dělat a nyní s tím už asi opravdu dělat nemůže skoro nic, protože Japonci ji nevěří. Hezká ukázka sebenaplňujícího proroctví („self-fulfilling prophecy“), tak oblíbeného mezi teoretickými ekonomy…
Americký FED naopak považuje deflaci za velkou hrozbu a stále zdůrazňuje, že udělá všechno proto, aby se americká ekonomika deflaci vyhnula. Americké sazby jsou na úrovni 1% a od roku 2000 klesly reálné úrokové sazby v USA o více než 4 procentní body, což je velmi razantní uvolnění měnové politiky. Evropská ECB je mnohem opatrnější, téměř opatrnická. Mezi lety 2000 a 2003 se reálné sazby v eurozóně snížily jen o 1 procentní bod a představitelé ECB stále tvrdí, že deflace není problém.
Je to částečně způsobeno tím, že oficiální cíl ECB je inflace pod úrovní 2%: spodní interval není dán a ECB tak může tvrdit, že cokoliv pod hladinou 2% je kompatibilní s jejím cílem. Pozornost ECB je také „rozptylována“otázkami jednotné evropské měny. Stále není jasné, jak je ECB schopná reagovat na nerovnoměrný vývoj jednotlivých členských zemí. Stejně tak zůstává otevřená otázka veřejných rozpočtů a tzv. Paktu stability, který zakazuje pod hrozbou vysokých pokut deficit státního rozpočtu vyšší než 3% HDP. Rozpočtové nároky v těchto zemích rychle rostou, což působí potíže v koordinaci měnové politiky v rámci EMU, protože v rámci měnové unie nejsou vytvořeny žádné mechanismy, které by mohly účinně řešit toto rozpočtové napětí.
Konečně, velmi zajímavé je postavení Evropské centrální banky, její nezávislost a její role ve formulování celoevropské hospodářské politiky. Dnes se ECB profiluje jako naprosto nezávislá instituce, která nijak nepodléhá vlivu politiků. Naopak, neobratný nátlak bývalého německého ministra financí Lafontaina spíše posílil odpor ECB snižovat sazby. ECB se obávala, že každé snížení by bylo vnímáno jako její "ústupek" či dokonce "porážka" a trvala tak na neměnných sazbách.
Z porovnání situace v USA a v Evropě je vidět, že nezávislost centrálních bank je správný koncept, ale klade na centrální bankéře mimořádné nároky. Centrální banky musí provádět takovou měnovou politiku, která bude kompetentní, ale zároveň akceptovatelná a vysvětlitelná nejen politikům, ale i analytikům a široké veřejnosti. Není pochyb, že v tomto ohledu si mnohem lépe vede oportunistický FED, než opatrnická ECB.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK.