Německá vláda sociální demokracie a zelných začíná být nervózní: do voleb chybí jen osm měsíců a nezaměstnanost se pomalu vrací k hranici 4 milionů, kde byla, když kancléř Schroeder vyhrál volby se slibem, že nezaměstnanost sníží na 3 miliony. Zkušený politik Schroederova formátu jistě část problémů svede na celosvětovou recesi (neočekávanou! politici recese zásadně neočekávají…) a na terorismus. Ale přece jen by to chtělo nezaměstnanost snížit. Zvláště když opoziční kandidát na kancléře, bavorský premiér Stoiber se hodlá soustředit na ekonomické problémy jako na hlavní téma voleb v září 2002. Mezi hlavními tématy přitom Stoiber zmínil právě rostoucí nezaměstnanost.
Německá vláda proto přišla s programem veřejných dotací k nízko placeným zaměstnáním. Pokud německý nezaměstnaný přijme práci za méně než 900 eur, stát mu připlatí. Takový program je problematický z řady důvodů. Za prvé: povede ke snížení právě těchto nízkých mezd, protože stát vlastně "převezme" část mzdy na sebe. Za druhé: náklady takového programu by v případě jeho rozšíření byly obrovské a vedly ke zvýšení daní (resp. ke snížení výdajů na jiné programy). Nelze tedy než doufat, že se potvrdí zkušenosti z jiných experimentů, že takovéto opatření má jen minimální vliv na trh práce. Nicméně, samotné jeho zavedení ukazuje, že německá vláda se cítí ohrožena.
Možná by si německá vláda mohla vzít ponaučení z nečekaně odvážného rozhodnutí francouzského ústavního soudu, který sebral odvahu a podpořil francouzské zaměstnavatele v jejich sporu s vládou, která dále omezila již tak omezené možnosti francouzských firem propouštět zaměstnance. Vláda chtěla omezit firmy v propouštění i v případech, kdy finanční problémy firmy jsou tak vážné, že ji hrozí bankrot či v případech, kdy technologické změny ohrožují samotnou existenci firmy. (Je sice otázka, proč by propouštění mělo být omezováno v jiných případech, ale tak daleko francouzský ústavní soud nešel.)
Francouzská vláda (pro změnu socialisté a zelení s komunisty) jde do voleb dokonce již na jaře 2002 a chtěla se proto pochlubit opatřením zamířeným ostentativně na podporu zaměstnanců. Francouzský ústavní soud však správně argumentoval, že restrikce propouštění zaprvé omezuje svobodu podnikání (což rozlítilo předsedu francouzských komunistů Roberta Hue) a za druhé činí francouzské firmy nekonkurenceschopné, a tím poškozuje francouzskou ekonomiku, majitele firem a jejich zaměstnance. Jak může normální myšlenka někdy znít revolučně…
(Ondřej Schneider)