Lze si nyní opět dobře všimnout, že když se ekonomice nedaří, berou za své tržní principy a směr se stáčí k vyšší regulaci, státním zásahům, a místy až k populismu. To platí pro jednotlivé státy i globálně. V současné době tak např. vidíme, jak jsou v USA bez velkých řečí státem zachraňovány finanční instituce v problémech, či se dostává do potíží celosvětový obchod a jeho liberalizace v oblasti nedostatkových zemědělských komodit.
Nelze přitom šmahem přijmout, či naopak odsoudit podobný postup (až na ten populismus přirozeně) – argumentů pro i proti se najde dost a záleží na konkrétních podmínkách. Co ale odsoudit lze je pokrytectví, s jakým se rozvinuté ekonomiky, respektive jimi vedené instituce, chovají ve vztahu k jiným zemím. Jak např. upozorňuje Joseph E. Stiglitz, existuje výrazný kontrast mezi tím, co radil IMF (a potažmo US Treasury) zemím jihovýchodní Asie v době jejich krize a tím, jak nedávno postupovaly a postupují státní autority v USA (např. s IMF úzce provázané). Za pozornost stojí zejména následující:
--Zatímco doporučeným a aplikovaným receptem pro země jihovýchodní Asie v době jejich krize bylo zvýšení úrokových sazeb (v některých případech až na 40 %), sazby v USA byly nedávno razantně snižovány. Přestože se obě krize lišily, je zde podle mne patrný jasný „odklon“ od strategie zaměřené na stabilitu (jak vnitřní, tak vnější), ke strategii zaměřené na růst. Tj. stabilita je důležitější, ale jen do chvíle, pokud se to netýká rad druhým, ale mé peněženky. A dlouhodobé cíle jsou důležité, než nám začne téci do bot – to ale vidíme kolem sebe dennodenně.
--Zatímco země jihovýchodní Asie dostávaly akademické lekce o tom, jak je na trhu důležitá transparentnost a regulace, špatná regulace a nízká transparentnost vedly k současným problémům nejen v USA (tedy až po hamižností vedeném chování finančních institucí).
--Zatímco morální hazard byl dostatečným důvodem pro důrazné rady o nezasahování státu v zemích jihovýchodní Asie (a nejen tam), nejen v USA se nyní zachraňuje ze státního. A nebezpečí morálního hazardu se stává vedlejším.
Uvedené neříká (!), jaká je optimální strategie v době krize – zda se za každou cenu přimknout k liberálnímu postupu (a ke kreativní destrukci), nebo do systému aktivně zasáhnout (a v delším období možná nadělat více škody než užitku), to je diskuse znatelně obsáhlejší; jasně ale ukazuje, jak její výběr ovlivňuje to, jestli se nás krize přímo týká, nebo jestli radíme zpoza stolu.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.