John Stuart Mill přišel v roce 1829 na to, jak bojovat s tím, co nazýval „celkový nadbytek“. Pochopil, že dochází k enormnímu převisu poptávky po určitém finančním aktivu, který stojí nad nadbytečnou nabídkou zboží a služeb. A že když je ona poptávka po finančních aktivech uspokojena, vyřeší se problém s nadbytečnou nabídkou práce. Pokud vláda nadměrnou poptávku po penězích uspokojí tím, že je vytiskne a vymění za vládní dluhopisy, nazýváme to expanzivní monetární politikou. Pokud uspokojí poptávku po dluhopisech tím, že je vydá a prodá, aby financovala více vlastních nákupů zboží a služeb, nazýváme to expanzivní fiskální politikou. A pokud vytiskne peníze a vydá dluhopisy a vymění je za riziková soukromá finanční aktiva či na ně poskytne záruky, čímž zvýší nabídku kvalitních dluhopisů a sníží nabídku těch méně kvalitních, nazýváme to bankovní politikou.
Pokud ale vládní dluhopisy již nejsou považovány za bezpečné, pak tento postup nabídku bezpečných aktiv nezvyšuje, ale snižuje, protože vládní dluhopisy se přesouvají do rizikové kategorie. Řecko, Irsko, Španělsko, Portugalsko a Itálie tak teď musí šetřit. Ale Německo, Británie, USA a Japonsko ne. Jejich dluh je trhem hodnocen vysoko a nejlepší věc, kterou mohou pro odvrácení deprese udělat, je to, aby se podílely na koordinované globální stimulaci. Nutná je masivní expanzivní fiskální, monetární i bankovní politika.
Ti, kteří argumentují pro úspory, se ale ptají, jak poznat, že bylo dosaženo hranice expanze nebo že je třeba skončit, protože by byla nevratně poškozena důvěra v dolarová či jiná aktiva. Ekonomové před rokem 1829 tvrdili, že to, co nazýváme depresemi, se nemůže stát, protože nadbytečná nabídka jedné komodity odpovídá nadbytečné poptávce po jiné. Mill ale upozornil na to, že zapomněli na finanční sektor. Monetaristické dogma říká, že nadbytečná poptávka v něm je vždy po penězích. Deprese se tak dají vždy vyléčit zvýšením nabídky peněz. Doktrína britského ekonoma John Hickse uvádí, že tato nadbytečná poptávka je po dluhopisech, lékem jsou tedy zvýšené půjčky vlády následované vyššími výdaji či zvýšení podnikatelské důvěry vedoucí k nárůstu emisí dluhopisů privátního sektoru.
Následovníci amerického ekonoma Hymana Minského říkají, že uvedené někdy platí, pokud je však situace kritická, pak převažuje poptávka po vysoce kvalitních aktivech: Po oblastech, kde můžete uložit své bohatství s důvěrou, že tam bude, až se pro něj vrátíte. Podle Minského nestačí zvýšení nabídky peněz, protože i pokud by bylo provedeno ve velkém měřítku, ve srovnání s celkovou zásobou aktiv je stále nevýznamné a neuspokojí nadbytečnou poptávku po finančních aktivech. Stejně tak nemá cenu se snažit podpořit investice, protože poptávka po rizikových aktivech neexistuje. Správným lékem v takové situaci je zvýšení nabídky bezpečných vládních dluhopisů a to všemi možnými způsoby.
Nepotřebujeme expanzivní monetární nebo fiskální či bankovní politiku. Potřebujeme všechny a to až do doby, kdy další kroky vlády začnou poškozovat postavení amerických dluhopisů jako bezpečného aktiva, a kdy další vydávání dluhopisů omezí nabídku vysoce kvalitních aktiv ve světové ekonomice. Přišel již tento den? Ne. Dolar je světovou rezervní měnou a americké vládní dluhopisy nejbezpečnějším aktivem ve světě. Přijde ten den brzy? Pravděpodobně ne. A až čas na ukončení expanze přijde, finanční trhy nám to řeknou. A nebude to šeptem.
Uvedené je výtahem z článku „It is far too soon to end expansion“, jehož autorem je Brad DeLong, profesor ekonomie na University of California.
(Zdroj: FT)