Není pochyb o tom, že nad globální ekonomikou se vznáší velká nejistota. Růst produktu zůstane pravděpodobně menší, než je po běžných recesích normální. Evropské problémy s vládním dluhem a bankovním systémem nebudou v brzké době vyřešeny. Tyto problémy jsou ale typické pro vývoj po mezinárodních finančních krizích stejně jako malý růst s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností. Ač je tato kombinace okolností znepokojující, dosavadní vývoj odpovídá tomu, co se dělo po předchozích finančních krizích a jen stěží ospravedlňuje potřebu panické fiskální reakce.
Bylo by pošetilé ignorovat dlouhodobá rizika spojená s dluhem, který z hlediska hodnot dosahuje v mírových dobách rekordně vysoko. I když jsou krize podobné té řecké nepravděpodobné, zátěž představovaná dluhem nakonec negativně ovlivní růst kvůli nevyhnutelným změnám ve fiskální oblasti. To, že se trhy nezdají být blízko bodu, kdy by si tyto změny u většiny rozvinutých ekonomik vynucovaly, se dá jen těžko považovat za důkaz, že rostoucí zadlužení sebou nenese riziko. Ve skutečnosti platí, že reakce výnosů na změnu zadlužení je vysoce nelineární. Zdánlivě vlídné tržní prostředí se tak může rychle změnit s tím, jak se daná země přiblíží limitu svého zadlužení. Platí to i pro Spojené státy. „Úspěch“ Japonska v jeho schopnosti zvýšit zadlužení až na téměř 200 % HDP do značné míry odráží schopnost tamní vlády prodat dluhopisy doma. Ještě se uvidí, jak se tato země vypořádá s klesajícími úsporami důchodců a zmenšující se pracovní silou.
Stejně tak platí, že stimulační přínos masivních fiskálních deficitů není zdaleka tak jistý, jak zastánci nové vlny utrácení tvrdí. Akademické důkazy vlivu fiskálních stimulů jsou naprosto nejednoznačné. Osobně se domnívám, že po letech, možná desetiletích zkoumání skutečného významu stimulace, kterou mnoho zemí během krize podniklo, bude závěrem fakt, že fiskální politika byla mnohem méně důležitá, než politika monetární a kroky provedené pro stabilizaci bankovního systému.
Na počátku krize byla agresivní fiskální stimulace rozumná. Dnes, když panika opadla, je třeba střízlivější analýzy jejího přínosu a nákladů. Vlády, které zdůrazňují dlouhodobou fiskální udržitelnost, pravděpodobně umožní svým centrálním bankám, aby udržely vysoce uvolněnou monetární politiku. V opačném případě by se právem obávaly toho, že budou zataženy do hry inflačního financování ze řetězu utržených deficitů.
Většina světa bude v následujících letech bohužel čelit velké makroekonomické nejistotě. Bude se týkat regulace, vládního zadlužení, stavu bankovního systému a systému zdravotní péče i politických dopadů finanční krize. V tomto prostředí dává stabilizace dluhu zajisté smysl. Pokud se věci radikálně zhorší, pak je další akce jistě nutná. Do té doby ale panický nárůst fiskálních výdajů daleko spíše rodící se oživení destabilizuje, než aby ho podpořilo.
Uvedené je výtahem z článku „No need for a panicked fiscal surge“, jehož autorem je ekonom Kenneth Rogoff.
Zdroj: Financial Times