Většině Asiatů se současná debata v Evropě a USA o potřebě stimulu zdá podivná. Když lidé z Číny navštíví západ, vidí v těchto zemích, kam se pravděpodobně dostavila stagnace, ekonomický ráj. Koneckonců, stagnace na tak vysoké úrovni příjmů není tak špatná, stačí se zeptat Japonců. Ale ať již současná debata skončí jakkoliv, relativní stagnace západu je ve středně dlouhém období nevyhnutelná.
V tuto chvíli se zdá, že globální ekonomika čelí druhému propadu a mnozí argumentují pro další kolo stimulace. To by ale růst podpořilo jen přechodně a zvýšilo by riziko krize vládního dluhu, přehřátí v rozvíjejících se ekonomikách a v delším období vyvolání vysoké inflace. Proti neomezenému stimulu existují dobře známé argumenty. Dluhopisový trh by mohl kvůli nadměrnému zadlužení zpanikařit, měny zkolabovat. Když ekonomika čelí strukturálním nerovnováhám, jako je tomu nyní, vliv stimulu na nezaměstnanost je malý. A pro úspory hovoří navíc i nový a mnohem závažnější argument: Globalizace udělala i z velkých ekonomik, jako jsou Spojené státy, které fungovaly podle zvláštních pravidel, ekonomiky, které se chovají jako malé, otevřené ekonomiky.
Důvodem je to, že hlavními hráči v globalizovaném světě dnes nejsou jednotlivé země, ale mezinárodní firmy. Vládní pokusy o zvýšení poptávky v jedné zemi se tak přelijí do zahraničí; generování růstu proto nyní stojí více a takto vytvořený růst není udržitelný. Tento trend vysvětluje i nedávný vývoj, kdy se slabost západních ekonomik spojuje se sílícím obchodem rozvíjejících se ekonomik. Během poklesu v roce 2008 mnohé mezinárodní společnosti přesunuly výrobu do nízkonákladových ekonomik a další stimulace na západě tak bude mít jen omezený domácí efekt, zatímco bude zvyšovat inflační tlaky v rozvíjejících se ekonomikách.
Mohli bychom argumentovat, že rostoucí náklady rozvíjejících se ekonomik nakonec učiní západ opět konkurenceschopným. Bude to ale dlouhé čekání, protože průměrné mzdové náklady na západě jsou desetkrát vyšší a v rozvíjejících se ekonomikách je pětkrát více obyvatel. Globalizace tak pro západ vytváří nepřekonatelnou překážku; v důsledku toho je pravděpodobné, že jeho růst se po desetiletí bude podobat tomu japonskému.
Je také možné, že západní akciové trhy se odtrhnou od tamních ekonomik a povedou si dobře, protože mezinárodní firmy budou produkovat daleko více, než tomu bylo v minulosti. Pro západní společnost by to byla spása, protože zápasí s náklady spojenými se stárnoucí populací. S rostoucí nezaměstnaností budou růst požadavky na zvýšení protekcionismu. Řešení to ale není, zejména proto, že by vedlo k poklesu hodnoty západního korporátního sektoru právě v době, kdy by měl přijít jeho růst.
Možné je i to, že západní životní standard v následujících deseti letech poklesne. Ti, kteří se dívají z Asie, by ale upozornili, že záleží na úrovni, ne na růstu. Lidé v Asii by mnohem radši stagnovali na 40.000 dolarech příjmu na hlavu, než prožívali boom při 4.000 dolarech příjmu na obyvatele. Západ si užíval vysoký životní standard, protože rozvíjející se ekonomiky nebyly připraveny na konkurenci. Nyní ale toto období, kdy mu přálo štěstí, končí. A žádný stimul ho nevrátí.
Autorem je nezávislý ekonom Andy Xie.
(Zdroj: Financial Times)