Vince Cable, britský ministr obchodu, ve svém projevu na konferenci liberálních demokratů uvedl následující: Trhy se často chovají iracionálně. Proto tvrdě ukazuji na neprůhledné chování korporací. Proč by měly být dobré společnosti zničeny krátkodobými investory, kteří je chtějí zničit ze spekulativních důvodů, zatímco jejich komplicové ze City inkasují poplatky? Proč někdy ředitelé zapomínají na své širší povinnosti, když jim někdo před nosem zamává šekem?
Jsou to marxistické názory? Těžko. Jedním z problémů, na které V. Cable poukazuje, je tzv. „agency problem“- tedy situace, kdy manažeři nejednají v nejlepším zájmu akcionářů. Z čísel prezentovaných v analýze je patrné, že jde o relevantní kritiku. Zisky na akcii rostou v dlouhém období pomaleji než HDP. Společnosti omezily svůj výplatní poměr, aniž by to kompenzovaly dostatečným růstem zisků. Celkové odměny vedení společností rostly v minulých čtyřiceti letech dramaticky rychleji než HDP. Není tedy tak těžké říci, kam peníze tekly.
I Warren Buffett jednou poznamenal: „Odměny ředitelů v USA jsou příliš často směšným způsobem odtržené od výkonu společností. To se nezmění, protože pokud jde o platy vedení společností, investoři nejsou v pozici, kdy by mohli něco změnit. Problém krátkodobého investování byl v minulosti mnohokrát probírán. Průměrná doba držení akcií za posledních padesát let dramaticky klesla. Podle Buffetta, který na investicích zbohatl, je nejlepší délka investičního období „navždy“. Zběsilá obchodní aktivita vyhovuje jen prostředníkům ve finančním sektoru.
Co se týče občasné iracionality trhů, důkazů pro ni je z období posledních deseti let dost. Přiznal to i známý zastánce volného trhu Alan Greenspan. Behaviorální finance, poukazující na ne vždy racionální investorů, jsou nyní v rámci ekonomie na vzestupu. Poznámky V. Cabla jsou tak jen těžko voláním po kolektivním vlastnictví. Bavíme se o tom, jak se vyhnout další krizi. Říkat, že každá další regulace je socialismus, se zdá být úmyslnou slepotou. Těm, kteří se domnívají, že je to posun směrem ke Kubě, můžeme lehce odvětit, že opak by byl posunem k Francii 18. století, kdy bylo bohatství v rukou nepatrné většiny, v níž se členství získávalo na základě dědičnosti.
Uvedené je výtahem z „Marxism? Give me a break“.
(Zdroj: Buttonwood’s notebook)