Vyprázdněný kancelářský komplex kdesi v Anglii. Svítí se jen v jednom okně, kde dva top manažeři mezinárodního ropného koncernu pracují až do pozdních nočních hodin. K jejich úžasu se kolem půlnoci na recepci dostaví mladá Číňanka. „Byla velmi přitažlivá, vystrojená jen a jen v módě značky Gucci,“ vzpomíná si jeden z nich. Překvapeným pánům předala dopis s nabídkou na převzetí od čínského státního koncernu Sinopec. „Pak zmizela do noci v autě s anglickou espézetkou a už jsme ji nikdy nespatřili,“ vzpomínají manažeři s melancholií v hlase. Jejich firma byla za několik měsíců pohlcena.
Podobných historek bude zřejmě přibývat. Čína se vydala na akviziční tažení a její apetit nezná hranic. Podíl té které země na světových přímých zahraničních investicích (FDI) je vždy odrazem její hospodářské síly. Británii patřilo v roce 1914 téměř 45 % veškerých světových FDI, podíl Spojených států vyvrcholil v roce 1967 na 50 %. Čína, včetně Hongkongu a Macau, zatím vlastní 6 % všech přímých investic v zahraničí.
Týdeník Economist zpovídal manažery 11 západních společností, které byly převzaty čínskými firmami, nebo o ně Číňané ještě usilují. Výsledky nabízejí zajímavý vhled do fungování tajemných korporací. Celkově mají vyslechnutí ředitelé před ambicemi a schopnostmi svých čínských kolegů velký respekt.
Jádrem vyjednávání o převzetí jsou jednak nekonečné schůzky v bance, často v Londýně, a poté návštěvy představitelů cílových firem v Číně nebo Hongkongu. Zde se od nich čeká obligátní maraton powerpointových prezentací v obřích sálech, účast na banketech a důvěrné rozhovory v hotelech, často vlastněných zájemci.
Číňané prý mají vše perfektně zvládnuto. „Rozhodují emoce a důvěra, jelikož kompetence v jejich firmách jsou rozdělený jen velmi nejasně,“ tvrdí jeden ze zpovídaných Britů. Vyjednavači často k prolomení bariér (a získání výhody) využívají alkohol. Jde prý o známou taktiku. „Aby vás opili, přivedou další a další lidi… jednu chvíli jsem si byl jistý, že přitáhli spojovatelku z recepce“.
Většina západních firem přitom potřebuje tlumočníky. Ostražitost se v tomto případě rozhodně vyplatí. Šéf jedné těžařské firmy si svojí tlumočnici nakonec oblíbil, ale „jednoznačně fungovala jako interní špion,“ dodává s úsměvem. „Věděli o mě všechno,“ přidává se jiný manažer. „Musel jsem si vyndat baterii z mobilu. Řekli nám, že místnosti jsou napíchnuté.“
Hierarchie čínských firem je pro nezasvěcené velkou záhadou. Je těžké zjistit, kdo celý proces řídí. Na jednom se ale dotazovaní lidé shodují: „Cítíte to. V Číně jednáte s vládou, v Indii se soukromými společnostmi.“ Jakmile ale stát transakci posvětí, není žádná překážka nepřekonatelná. „Kolik chcete: 10 miliard dolarů, 20 miliard dolarů? Bylo to neuvěřitelné,“ vzpomíná na do nebe volající nedisciplinovanost Číňanů nejmenovaný zdroj z australského těžaře .
(Zdroj: The Economist)