Střední makroekonomický proud před krizí konvergoval k elegantnímu a jednoduchému rámci ekonomické politiky. Zjednodušeně se dá popsat následovně:
Základním cílem byla nízká a stabilní inflace; nejlepší způsob dosažení tohoto cíle bylo užití pravidel při stanovení sazeb. Pokud byla správně navržená, byla důvěryhodná, přinesla stabilní inflaci a produkt blízký potenciálu. Většina z detailů finanční intermediace mohla být ignorována, finanční regulace stála mimo rámec makroekonomické politiky.
Co se týče měnových kurzů, bylo možné si vybrat mezi fixním a flexibilním kurzem, nebo vstoupit do měnové unie. Ve světě, kde centrální banky cílovaly inflaci, nebyl důvod k obavám z kurzu či z nerovnováh běžného účtu. Mezinárodní koordinace nebylo třeba.
Role fiskální politiky byla omezená, minimálně v krátkém období, stačilo správně provádět monetární politiku. V případě poklesu fungovaly automatické stabilizátory, používání aktivistické politiky se často zneužívalo. Nejdůležitější byla dlouhodobá stabilizace a fiskální udržitelnost.
Zdálo se, že tyto jednoduché principy fungují. Makroekonomická volatilita se od počátku 80. let snižovala. Ale pak přišla krize, která nás nutí k tomu, abychom tyto zásady znovu zhodnotili. Jde například o následující:
Nerovnováhy: Dosažení stabilní inflace je dobré, nyní lze ale pozorovat, že to není garance stabilní produkce. Stabilita inflace a produkce před krizí skryla nerovnováhy ve struktuře produktu, rozvah domácností, firem a finančních institucí a bubliny na trzích s aktivy. Cena byla vysoká a musíme se ptát, jak těmto nerovnováhám čelit. Měla by mít makroekonomická politika tři pilíře – monetární, fiskální a finanční? Nebo by se měl rozšířit mandát monetární politiky a měl by pokrývat i finanční oblast? A jaké nástroje by se k tomu měly použít?
Sazby: Po snížení sazeb k nule se centrální banky obrátily ke kvantitativnímu uvolňování, které ale vzbuzuje mnoho otázek. Pomohlo by, kdyby na počátku krize ležely nominální sazby výše? Měli bychom tedy znovu zvážit nízko nastavené inflační cíle? A představuje kvantitativní uvolňování nástroj jen pro výjimečné časy, nebo má smysl jejich širší užití?
Fiskální politika: Fiskální politika se dostala do popředí ve chvíli, kdy se sazby snížily k nule. Není ale jasné, jak velká stimulace měla být a jak velké multiplikátory se s ní pojí. Otázky vyvolává i prudký nárůst zadlužení, který je ale zdaleka nejvíce způsoben poklesem produkce, ne samotnou fiskální stimulací. O jakou úroveň zadlužení by se jednotlivé země měly snažit? Jsou stará jednoduchá pravidla typu 60 % HDP relevantní?
Kapitálové toky: Krize spustila velké toky kapitálu, které často neodrážejí situaci v dané zemi, ale potřebu rychlého přesunu peněz u zahraničních finančních institucí. A nyní se kapitál ve velkém objemu vrací do rozvíjejících se ekonomik, které si někdy stěžují na „měnové války“. Jak by na ně měly jednotlivé země reagovat – měly by například zvyšovat rezervy, či zavést omezení toku kapitálu? Měla by každá země dělat, co uzná za nejlepší, nebo je třeba mezinárodních pravidel?
Mezinárodní monetární systém: Měli bychom mít mezinárodní pravidla týkající se jen toku kapitálu a jeho omezení, nebo i ohledně managementu rezerv a monetární politiky? Mohou země dosahovat bez omezení přebytků a deficitů běžného účtu, nebo by nějaká omezení existovat měla? Představuje růst tažený exportem přijatelnou ekonomickou strategií poté, co se z malých exportních zemí staly velké ekonomiky? Je třeba změnit fungování MMF?
Uvedené je výtahem z „Rewriting the Macroeconomists’ Playbook in the Wake of the Crisis“ od Oliviera Blancharda.
(Zdroj: MMF)