Ve svém posledním příspěvku pro se Paul Krugman věnuje „opuštěným miliónům“ – velkému počtu nezaměstnaných, které podle jeho názoru vláda hodila přes palubu. Na svém blogu pak rozebírá slabiny závěrů posledního výzkum z pera Mankiwa a Weinzierla, který argumentuje, že i v současné situaci je lepší stimulovat ekonomiku monetární, namísto fiskální politikou:
Opuštěné milióny
Více než tři roky poté, co ekonomika USA prošla největším poklesem od 30. let, se stala podivná věc. Vláda ztratila zájem o nezaměstnané. Tu a tam o nich padne zmínka, žádné plány na vytvoření pracovních míst ale nejsou. Jedna šestina amerických pracujících – ti, kteří práci nemohou najít, nebo ti, kteří musí pracovat jen na částečný úvazek, zůstala bez pomoci. Pokud by tu byla naděje, že práci brzy najdou, nebylo by to tak zlé. Nezaměstnanost se ale stala pastí, ze které lze velmi těžko uniknout.
Propouštění dosáhlo vrcholu během krize v letech 2008 – 2009, pak ale prudce pokleslo. To možná snížilo tlak na vládu, aby s nezaměstnaností něco dělala. Americká ekonomika totiž nyní netrpí vysokým propouštěním, ale nízkou tvorbou nových míst, takže se situace nezdá tak špatná – pokud jste ochotni nezaměstnané hodit přes palubu. Průzkumy veřejného mínění však stále ukazují, že se lidé starají více o práci, než o rozpočtové deficity.
Pozoruhodné je i to, že argumenty používané na podporu vládní posedlosti deficity byly opakovaně vyvráceny. Na jedné straně jsme neustále varováni před útěkem investorů z dluhopisového trhu, sazby ale stále zůstávají nízko. Jsou dokonce níž než na jaře 2009, kdy se tato varování začala objevovat. Na druhou stranu jsme ujišťováni, že snížení deficitů se projeví ve vyšší podnikatelské důvěře. Když v Británii ohlásili rozpočtové škrty, ozval se potlesk jestřábů z USA. Důvěra v britské ekonomice pak ale poklesla a od té doby se nezlepšila.
Fiskál je stále nejlepší
Gregory Mankiw a Matthew Weinzierl ve své poslední studii tvrdí, že pro stimulaci ekonomiky by se měla používat monetární politika, fiskální politika by se neměla řídit keynesiánskými zásadami, ale analýzou jejích přínosů a nákladů. To platí i v případě, kdy se sazby dostanou na nulovou hranici. Pak nastupuje nekonvenční monetární politika zaměřená na snížení výnosů dlouhodobých dluhopisů. Přitom je zapotřebí „dlouhodobá nominální kotva“, například ve formě cílení růstu nominálního HDP.
Krugman na svém blogu s takto omezenou rolí fiskální politiky nesouhlasí:
Mankiw a Weinzierl sami uznávají, že potenciální role monetárního cíle není myšlenkou novou. Pokud má ale fungovat, centrální banka se musí důvěryhodně zavázat, že bude nezodpovědná. To znamená, že se musí zavázat k vyšší inflaci. Pokud chcete případovou studii, která ukáže, jak těžké to je, stačí nedávná zkušenost Gregoryho Mankiwa. Ten na počátku krize veřejně prezentoval to, co jeho současná analýza implikuje: Fed musí slíbit, že bude cílovat vyšší inflaci, aby se dostal k negativním reálným sazbám.
Pokud je mi známo, reakce na tento názor byla zuřivá a Mankiw se následně stáhl a od té doby již toto téma nezmiňoval. A pokud by centrální bankéři chtěli, aby jejich závazek vyšší inflace skutečně fungoval, museli by čelit inflačním jestřábům, což je mnohem těžší, pokud vypovídáte před Kongresem, než když jdete za profesorem na Harvardu. A co více – musí o tom přesvědčit i investory.
Fiskální stimulaci ale lidé věřit nemusí. Naopak, pokud je v ní určitý ricardiánský efekt, funguje lépe, pokud jí nevěří. Fiskální expanzi jsem osobně podporoval od počátku krize přesně proto, že jsem nevěřil, že neortodoxní monetární závazky mohou fungovat jinde než v modelech.
Zdroj: NYT, blog Paula Krugmana, An Exploration of Optimal Stabilization Policy (N. Gregory Mankiw, Matthew Weinzierl)