Po pohledu na tzv. PEG valuační násobky (včerejší úvaha) se dnes zaměříme na jeden zajímavý obrázek týkající se „obyčejných“ poměrů cen k ziskům. Týká se největších společností na trhu a jeho zbytku. A k tomu přidám pár úvah o tom, že ty firmy, které se zdají být v daný čas největší a s neohroženou pozicí, v podstatě zákonitě ze svých pozic dříve nebo později ustupují. A jsou nahrazovány jinými.
První dnešní graf ukazuje historický poměr cen amerických akcií k ziskům a to u největších pěti společností a u zbytku trhu. v komentáři ke grafu vypíchl to, že pětka největších se nyní obchoduje s PE na 28. Což je pod valuačními, či spíše naceňovacími maximy dosaženými na vrcholu toho, čemu se říká technologická bublina. Nevím, zda je tato formulace snahou o přinesení nějaké dobré zprávy ve stylu „stále ještě nejsme tam, kde to kdysi bylo (a z čeho to pak prudce korigovalo). Pokud by ale toto byla skutečně dobrá zpráva, pak by graf v podstatě nevyhnutelně obsahoval i špatnou. Protože zbytek trhu se obchoduje s PE, které v podstatě odpovídá onomu bublinovému maximu:
Zdroj: X
Pokud bych se já nějak cíleně snažil přinést v souvislosti s uvedeným grafem a jeho hodnotami nějakou dobrou zprávu, poukázal bych zejména na dvě věci:
Za prvé, PE mohou korigovat přes pokles cen a/nebo přes růst zisků (nebo samozřejmě jejich kombinací). Před časem jsem tu ukazoval jednoduchou kalkulaci, podle které by akcie mohly v následujících letech stále vynášet to, co odpovídá požadované návratnosti. A PE by stále mohlo klesat během cca deseti let k historickým standardům. Právě díky relativně vysokému, ale ne nedosažitelnému růstu zisků. Klíčové je samozřejmě ono „ne nedosažitelnému“, protože s tím se dostáváme k populární diskusi o potenciálu nových technologií a strukturálních změnách ve firemním sektoru a v celé ekonomice.
Za druhé bych pak po delším čase připomněl to, co v podstatě nebývá zmiňováno, ale může hrát klíčovou roli. Podle některých indikací nyní firmy vydělávají výrazně více volného toku hotovosti ve srovnání se zisky, než dříve. Jinak řečeno, na každý dolar účetních zisků připadne více dolarů toho, co firmy skutečně vydělávají. Příčina možná tkví zejména v tom, jak postupně klesaly/klesají ceny investičního zboží. P/FCF tak může být třeba stejné, ale PE výš, protože se zvýší poměr FCF/E. A vyšší PE neznamená, že akcie jsou „dražší“, jejich „skutečné“ valuace jsou stále stejné. V podstatě tu tedy také hovoříme o tom, že PE není úplně ideálním valuačním násobkem.
Pokud pak v souvislosti s výše uvedeným grafem uvažujeme o nějakém rozdělení trhu na největší firmy a zbytek, můžeme si připomenout i historii v této oblasti, Za pomocí druhého grafu, který ukazuje, jak se měnil podíl největší pětky na celkové kapitalizaci trhu. Je dobře známo, že nyní se i na této rovině pohybujeme v extrémech, příčinou jsou valuace a zisky velkých technologických firem. V grafu jsou pak vypsány i konkrétní firmy, které se do oné pětky kdy dostaly. Rekordmanem z hlediska dlouhověkosti velikosti je , ale z pohledu řady desetiletí je celkově zřejmé, že velcí se stávají menšími a naopak.
Zdroj: X
Třeba pozice společností na NVIDIA, či se nyní zdá být těžko zpochybnitelná, minimálně při výhledu několika let. Něco jiného může být už nyní , u kterého se stále živě spekuluje o tom, co udělá AI s jeho jádrovým vyhledávacím byznysem. Někde uprostřed může být třeba , jehož pozice na stávajících trzích je stále mimořádně silná, ale diskutuje se o tom, zda právně uchopil AI strategii. A tudíž zda mu v této klíčové oblasti neujede vlak. V souvislosti s výše uvedeným ale mějme na paměti i to, že pokud se nějaká firma dostane z oné největší pětky, neznamená to, že musí být neúspěšná (na úrovni svého hospodaření a/nebo výkonů akcie - není to vždy to samé).