WSJ přináší zajímavou zprávu o tom, že geolog Masanobu Shishikura byl snad jediný, kdo nebyl překvapen nedávným devastujícím zemětřesením a tsunami v Japonsku. Analyzuje totiž strukturu hornin v nejvíce postižených oblastech a dospěl k názoru, že každých 450 – 800 let dojde k posunu zemských desek v Pacifiku, který vyvolá to, co jsme před několika týdny viděli v přímém přenosu. Pan Shishikura měl prý na 23. března domluvenu schůzku se zástupci prefektury Fukušima, v roce 2009 výsledky svého výzkumu prezentoval výboru pro bezpečnost jaderných elektráren. Příchod ničivé tsunami byl podle něho „yappari“ – dost pravděpodobný.
Není třeba rozebírat, že pokud by bylo rozšířeno povědomí o tom, jak ničivá může být tsunami i v postižených oblastech, tragédie by nedosáhla takových rozměrů. Byla by lepší dlouhodobá prevence i okamžitá reakce na zemětřesení. Minulý rok ale prý pan Shishikura varoval, že veřejnost si téměř vůbec není vědoma, že velké vlny tsunami po zemětřeseních přesahujících stupeň 8 v minulosti zasáhly až 3 – 4 km do vnitrozemí.
Vzpomeňme si Rumsfeldovo rozdělení našich (ne)znalostí, které si dovolím mírně reformulovat: Jsou tu známé známé proměnné. To jsou proměnné, které známe (víme, že existují) a víme, jak se chovají. Dále tu jsou známé neznámé. To jsou proměnné, o kterých víme, ale nevíme, jak se chovají. A pak tu jsou neznámé neznámé – tedy proměnné, věci, události, jevy, vazby…, o kterých ani nevíme, natož abychom věděli, jak se chovají.
Případ pana Shishikury ukazuje, že to co bylo ničivou „známou neznámou“ mohlo být „známou známou“. Respektive jí bylo, ale byla ignorována, což je asi horší. Jinak řečeno obecné povědomí o ničivém zemětřesení a tsunami mohlo být poměrně přesnou znalostí jeho síly v dané oblasti. A když ne přesnou znalostí, mohlo jít alespoň o „známou tušenou“. Přeměna známých neznámých na alespoň tušené je tak bezesporu jedním z nástrojů, jak omezit rizika a jejich následky napříč naším životem, ekonomii a finance nevyjímaje.
Z výše uvedeného je ale patrné, že tu vždy budou i „neznámé neznámé“. Jinak řečeno, vždy se objeví něco, s čím jsme nepočítali; můžeme to nazvat i kurvítkem, či černou labutí. Poukazuje na to naše každodenní zkušenost, poukazuje na to věda i duchovní nauky. Mám tak pocit, že největším rizikem, kterému čelíme, je pocit, že všechna rizika jsou známá a pojištěná. Tedy pocit, že tu máme, nebo jednou budeme mít, jen známé známé, či maximálně tušené tušené.
Zaměňujeme tak systémy obecně odolné proti neznámým neznámým za systémy, jejichž odolnost je vychýlena proti určitému známému riziku. Užívání jaderné energie není odolným systémem, je to systém s více či méně dobrým zajištěním proti několika známým známým a z části možná neznámým. Regulace gigantických finančních institucí není odolným systémem, je systémem, který je zajištěn proti několika známým rizikům. Podobně můžeme uvažovat a mluvit o spekulacích financovaných dluhem, dluhem financované stimulaci, dolarové hegemonii ve světové ekonomice a dalších.
Potenciální snaha budovat skutečně odolné systémy – tedy systémy odolné i proti neznámým neznámým, ale jde proti hluboce zakořeněnému postoji „nehas, co tě nepálí (a vydělává)“. Občasný přílet černých labutí je přitom yappari.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.