Christina D. Romer, profesorka ekonomie na University of California, která stála v čele ekonomických poradců prezidenta Obamy, vzpomíná, jak se s Larry Summersem připravovala na interview. On se jí „vlídně ptal na různé otázky a odpovědi kritizoval“. Když přišla řeč na dolar a ekonomka začala odpovídat, že jeho kurz je cena jako každá jiná, Summers nesouhlasil. Dolar je podle něho ovlivňován ministerstvem financí, jehož cílem je dolar silný.
Ekonomka uvádí, že tento názor ve skutečnosti znamená, že nikdo z ministerstva by o dolaru neměl hovořit. Což ale ona považuje za chybu, protože tento přístup komplikuje ekonomickou politiku a brání racionalizaci diskuse o ní. Uvádí, že na konci 90. let klesala nabídka dolarů na měnových trzích, poptávka po nich naopak rostla. Bylo to odrazem vlny inovací ve Spojených státech a následné poptávky po jejich produktech a investicích do jejich firem. Výsledkem byl silný dolar. Ten byl ale silný i v 80. letech – tam však důvod představovala utažená politika Fedu a vysoké výnosy amerických dluhopisů, které tlačily nahoru velké rozpočtové deficity.
Pokud se ekonomika nachází ve stavu plné zaměstnanosti, silný dolar znamená výhodu, protože zvyšuje životní standard. Pokud je ale ekonomika v depresi, není výhoda silného dolaru tak jasná. Pokud by byl slabý, stimuloval by exporty a snižoval dovozy. A protože nyní je v USA zoufale třeba zvýšit zaměstnanost, slabší dolar by pomáhal. K jeho oslabení vede uvolněná monetární politika a vyvolalo by ho i postupné snížení rozpočtových deficitů. Vliv tohoto snižování deficitů na zaměstnanost by tak byl slabším dolarem částečně vyrovnán.
Snad všichni politici v USA podle ekonomky chápou, že slabost dolaru proti renminbi by americké ekonomice prospěla. Ti samí politici ale volají po silném dolaru. Otevřeně říci, že oslabení dolaru ke koši měn by bylo prospěšné, se totiž považuje za extrémismus a za neamerické smýšlení. Možná je ale čas na dospělejší diskusi, uzavírá Christina D. Romer.
(Zdroj: NYT)