Konzultantská společnost BCA Research zveřejnila velmi zajímavé statistiky o ziskových maržích a platech. Od roku 1990 se reálné domácí zisky amerického korporátního sektoru zvýšily o 200 %, zatímco reálné mzdy zaměstnanců sektoru vzrostly o pouhých 20 %. Mediánový reálný příjem každé americké rodiny, který není tolik ovlivněn extrémy, vzrostl ve sledovaném období o 2 %. Pokud vezmeme jen posledních deset let, pak relevantní čísla jsou: +80 % (zisky firem), +8 % (reálné mzdy) a mínus 5 % (medián příjmu na rodinu). „Je tohle Americký sen?“ ptá se sloupkař Buttonwood z týdeníku The Economist.
Ziskové marže v nefinančních odvětvích americké ekonomiky měřené pomocí ukazatele EBITDA (zisk před úroky, zdaněním a odpisy) dosahují padesátiletých maxim. V sedmdesátých letech došlo k velkému poklesu, jelikož náklady na mzdy a komodity prudce vystřelily, přičemž k návratu na úroveň z let šedesátých došlo teprve v uplynulé dekádě. Je zajímavé, že po poslední globální finanční krizi se marže dokázaly zotavit s takovou rychlostí.
BCA to zdůvodňuje několika faktory - od agresivního snižování nákladů přes technologická vylepšení až po prudký vzestup marží na zahraničních trzích vyplývající ze slabého dolaru; a také využití „daňového plánování“, tedy přesměrování zisků do zemí s nižším daňovým břemenem.
Z toho analytici BCA usuzují, že „další růst marží ze současných úrovní bude moci být realizován jen s nesmírnými obtížemi. Avšak trend marží zpravidla sleduje hospodářský cyklus, takže pokud nedojde k výraznému zpomalení růstu, prudší pokles marží by byl neobvyklým jevem.“
Podle Buttonwooda bychom v současnosti mohli být svědky právě takového zpomalování. Více ho ale zajímá jiná otázka. Proč se zaměstnancům v posledních letech nedaří získat víc ze zisků svých zaměstnavatelů? Konvenční teorie nás učí, že mzdy by měly růst v souladu s produktivitou. Tyto přírůstky si však v poslední době přisvojovaly firmy. BCA navrhuje srovnávat mzdy ne se spotřebitelskou inflací (pro výpočet jejich reálné hodnoty), ale s cenami, za které společnosti prodávají svou produkci (tedy místo indexu CPI použít PPI). Pak prý pomalý růst mezd koresponduje s vývojem cen lépe. Ceny výrobců rostly pomaleji, protože produkci vévodí kapitálové statky, v jejichž případě se Čína a technologický pokrok postaraly o tlumení inflačních tlaků. Index spotřebitelských cen naproti tomu obsahuje mnohem více služeb, které tolik nepodléhají tlaku mezinárodní konkurence. Podle Buttonwooda ale toto vysvětlení není dost uspokojivé. Řada společností totiž také prodává služby.
Situace nejhůře placených zaměstnanců se zhoršuje, jelikož vydávají větší díl svých příjmů na jídlo a energie, které v loňském roce obzvlášť podražily. Rozcházející se trendy zisků a příjmů Buttonwooda vedou k tomu, aby si položil provokativní otázku po vzoru Karla Marxe (a hned na ni odpověděl): „Nedojde nakonec ke kolapsu poptávky, protože dělníci si nebudou moci dovolit kupovat zboží, které kapitalisté vyrábí? Taková krize byla v posledních dvou dekádách odvrácena, protože si spotřebitelé na své utrácení půjčovali, což dnes není velmi oblíbená možnost. Pokud má tedy ekonomika v dalších letech prosperovat, zdá se, že si zaměstnanci budou muset přilepšit – a ziskové marže dostat pořádný zásah.“
(Zdroj: Buttonwood, BCA Research)