Končí čas dluhů, začíná čas sluhů

Jak patrno i z domácího tisku, než úvahy na téma „dluhy – růst“ je možná ještě důležitější diskuse „růst – životní prostředí“. Například pohled do HN ukazuje, že diskuse se vyprofiluje rychle a to následovně: Jedna strana dává rovnítko mezi růstem a poškozováním životního prostředí. Druhá zastává názor opačný, případně podotýká, že růst je zejména o blahobytu, či zajištění práce. Sympatizuji s oběma.

Neřešitelná rovnice

Nejednou jsem zde vyjadřoval názor, že nejdůležitějším makro-ukazatelem je nezaměstnanost. Tj. pokud má smysl provádět nějakou aktivní makropolitiku, tak s cílem dosáhnout přirozené míry nezaměstnanosti (pokud to smysl nemá, tak vlastně opět s implicitním cílem snížit nezaměstnanost). I snaha o udržení relativně nízké inflace je jen prostředkem pro udržení ekonomické stability a následně nízké nezaměstnanosti.

Jedním z nejdůležitějších ukazatelů kvality materiálního života pak je to, v jak zdravém životním prostředí žijeme. A problém se již jasně rýsuje. Ať se nám to líbí nebo ne, současný globální ekonomický model funguje na základě následujících rovnic:

1.Nižší nezaměstnanost = růst ekonomiky
2.Růst ekonomiky = vyšší dluh
3.Růst ekonomiky = vyšší znečištění životního prostředí

Z čehož se nám nevyhnutelně klube:

4.Nižší nezaměstnanost = vyšší dluhy = vyšší znečištění

Rovnici 1 asi většina z nás rozporovat nebude (hovořím o současném modelu), a přestože je v podstatě klíčová, nechám ji nyní stranou. Rovnici 2 je oříškem už proto, že se velmi často stane předmětem dnes velmi populárního jevu, kterým je ekonomické moralizování. Z části jsem se tím snažil zabývat v „Diagnóza: chronický NP“, či „Oddlužovací návrat do minulosti“ a „Až se oddluží, fajn nebude – chybí nejvzácnější konzumní komodita“. Krátce řečeno: Dluhy posloužily i uškodily, protože nevíme, kdy přestat a jejich čas končí. Předmětem dnešní úvahy by měla být zejména trojka.

Růst ekonomiky = vyšší znečištění životního prostředí?

Zkusme pro zjednodušení dát rovnítko mezi znečišťováním na straně jedné a spotřebou energií a komodit na straně druhé. Tj. pokud daná činnost/produkce spotřebovává energie a/nebo komodity, znečišťuje. S použitím této hrubé definice vidíme, že může nastat situace, kdy zlepšení technologie tlumí spotřebu energií a komodit a tudíž znečištění na jednotku produktu. S vyšším počtem jednotek produktu ale bude znečištění vždy vyšší, než s menším počtem jednotek. Na to, aby rostoucí produkt neznečišťoval (ceteris paribus), musel by růst generovat segment ekonomiky, který nespotřebovává energie a komodity. Opět zjednodušeně (snad ale stále přijatelně) tedy hovoříme o službách.

Jakou váhu tedy služby v moderní ekonomice mají? Největší ekonomikou na světě jsou stále USA a vývoj podílu a struktury služeb tam vypadá následovně:



Služby v USA generují asi 70 % HDP, což je v porovnání s jinými zeměmi extrémně hodně (mimochodem to zhruba odpovídá poměru spotřeby na US HDP). Nejvíce to má na svědomí finanční sektor, což bychom asi hodnotili minimálně smíšeně. Z dalších sektorů by definici (téměř) nulové marginální spotřeby energií a komodit částečně neplnily veřejné služby a plně doprava, jinak asi ano.

Idyla budoucnosti by tedy vypadala následovně: Alespoň v rozvinutých ekonomikách upouštíme od marné snahy uspokojit své potřeby neustálým zvyšováním spotřeby. To je nereálné, takže „second best“ možností je orientace na sektor služeb. To je myslím reálné a děje se to (výše uvedené třetí rovnice tak přesně řečeno drží, ale slábne). Ukazuje to druhý graf příspěvku služeb a průmyslu k růstu v rozvinutých a rozvíjejících se ekonomikách.



Zdroj: Service with a smile: A new growth engine for poor countries, Ghani, Grover, Kharas

Ona orientace na smysluplné (!) služby má tedy potenciál řešit vztah mezi růstem a znečištěním, díky vyšší intenzitě na pracovní sílu oslabuje i vztah mezi růstem a nezaměstnaností. A částečně možná řeší i chronický nedostatek poptávky, který rozvinutým ekonomikám hrozí. Pokud chceme dále růst, mít práci a nedělat kvůli tomu kolem sebe bordel, budeme si prostě muset stále více navzájem sloužit. Pokud to bude fungovat, možná klesne i motivace k využívání dluhu jako přechodného urychlovače růstu. Jak ukazuje Řecko a další, ty z nás dělají také sluhy, ale jiného typu.

Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.