Tématem dnešní doby je udržitelnost vládních financí. Standardní měřítko představuje oficiálně udávaná výše vládního dluhu. Nejde ale o dobře definovaný koncept. Současná výše dluhu totiž neukazuje na jeho udržitelnost a lepší je tak pohled založený na analýze budoucích vládních příjmů a výdajů. Například závazky americké vlády (oficiální dluh plus současná hodnota budoucích výdajů bez zahrnutí úrokových plateb) převyšují vládní aktiva (současná hodnota budoucích daňových příjmů) o 221 bilionů dolarů, což odpovídá asi 14násobku HDP. Tento výpočet je založen na projekcích Rozpočtové kanceláře Kongresu a ukazuje, že fiskální mezera měřená relativně k HDP je v případě USA vyšší než u ostatních rozvinutých zemí.
Popsaný odhad nám sice ukazuje důležitá fakta, stojí však na předpokladu, že se věci budou s jistotou vyvíjet určitým směrem. Žijeme ale ve světě nejistoty a proto jsme pro odhad vývoje fiskální mezery a udržitelnosti vládních financí použili jiný model. V něm předpokládáme, že vláda každý rok vezme od lidí v produktivním věku pevně danou částku a dá ji starším, a to bez ohledu na to, jak si vede ekonomika. Celá hra končí ve chvíli, kdy chce vláda vzít mladým více, než jaké jsou jejich příjmy – v tu chvíli ekonomika kolabuje, nebo vláda musí zvolit nový režim přerozdělení. Tento model založený na předpokladu překrývajících se generací a odpovídající stavu americké ekonomiky ukazuje, že ona „hra“ by v průměru trvala přibližně jedno století. S 35% pravděpodobností by byl fiskální limit dosažen asi za 30 let, a čím více se blížíme konci hry, tím více rostou rizikové prémie.
Zatímco uvedené ukazuje na to, jaké bude načasování konce současného vládního Ponzi schématu, tento systém vytváří škody již nyní. Mladí mají totiž mnohem menší tendenci ke spotřebě ze svých celoživotních příjmů. Pokud jim ale vláda bere peníze a dává je starším lidem tak, jak to ve velkém měřítku dělá již 60 let, národní úspory klesají – a roste spotřeba starších obyvatel jak v relativním, tak v absolutním vyjádření. V roce 1965 tak činily čisté národní úspory v USA 15,6 % čistého národního příjmu, minulý rok ale již pouze 0,9 %. A tento posun šel právě ruku v ruce s růstem spotřeby starších Američanů relativně ke spotřebě těch mladších. Výsledkem poválečné redistribuce jsou nižší investice a následně nižší růst mezd.
Výše uvedené můžeme nazvat americkým „fiskálním zneužíváním dětí“. Pokud bude pokračovat, národní míra úspor se bezpochyby dostane do záporu a sníží investice a růst mezd ještě více. K tomu se přidává masivní celoživotní daňový závazek a americký sen se tak stane tím, čím nikdy nebyl – pouhým snem.
Uvedené je výtahem z „Shattering the American dream: The US government’s Ponzi scheme“. Autory jsou Richard Evans, Laurence J. Kotlikoff a Kerk L. Phillips.
(Zdroj: VOX)