Aktualizováno Může monetární unie fungovat i bez fiskální federace? Tuto otázku si opakovaně klademe od samého počátku společné evropské měny. Ekonomové považují fiskální federaci za způsob, jak se vypořádat s riziky tím, že existuje společný rozpočet. Ten také umožňuje vyhladit ekonomické cykly na regionální i národní úrovni. Jak říká teorie, pokud není možné použít monetární politiku (a pohyb kurzu), musí proběhnout nutné změny prostřednictvím pohybu cen (vnitřní devalvace), pohybu pracovní síly (směrem k regionům a zemím, kterým se daří dobře), nebo prostřednictvím fiskálních transferů ze společného rozpočtu.
V roce 1998 jsem napsal článek, kde jsem tvrdil, že by sice bylo dobré mít fiskální federaci, ale že náklady spojené s její absencí nejsou tak vysoké (její zavedení se naopak zdálo být velmi nákladné). Hlavním argumentem byl fakt, že výrazně vzrostla synchronizace ekonomických cyklů; náklad spojený s opuštěním národní měny tak byl malý (rizika na národní úrovni byla omezená). Změnila krize něco na této logice? Je jasné, že poslední krize byla mnohem asymetričtější než ty předchozí. A není pochyb o tom, že výhody mechanismu, který by umožnil sdílení rizik, jsou nyní vyšší než kdy předtím.
Jak velké riziko by ale bylo společným rozpočtem sdíleno? Paul Krugman například porovnává Floridu se Španělskem s tím, že v obou praskla realitní bublina a nyní žádají o pomoc. Florida mezi lety 2007 – 2010 obdržela 31 miliard dolarů federálních peněz. Španělsko neobdrželo od ostatních zemí téměř nic. Peněz pro Floridu bylo tedy hodně, ale podle mého zmíněná částka nadhodnocuje význam federálního rozpočtu. Federální vláda totiž při financování transferů hospodaří s deficity a na to není třeba federální vlády – stačí vláda dané země.
Proticyklická politika je dobrá, ať se již provádí na federální či místní úrovni. Federální rozpočet k tomu jen přidává určité sdílení rizik mezi jednotlivými státy. V Evropě samozřejmě takový mechanismus nefunguje, ale i tak by jednotlivé země měly více spoléhat na standardní proticyklickou politiku. K tomu mohou přidat dodatečné mechanismy ve formě úvěrů, které vyhlazují cyklus také. Bohužel se ale děje pravý opak. Vlády sledují politiku utahování a jsou odříznuty od tržního financování. Fiskální politika se tak stává procyklickou, což je pravý opak toho, co je třeba. Pokud nefunguje proticyklická politika, žádný jiný nástroj, včetně fiskální federace, výrazně nepomůže.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)