Před šedesáti lety řešil Marshallův plán situaci, která se příliš nelišila od té dnešní. Na konci 40. let měla západní Evropa velký deficit platební bilance, nebyla schopna oživit svůj růst a bojovala s politickým extremismem, který ohrožoval tržní ekonomiku. Ekonomičtí historikové obvykle nepochybují o tom, že Marshallův plán výrazně přispěl k vyřešení těchto problémů.
Mohl by nový Marshallův plán zachránit eurozónu tím, že by snížil pravděpodobnost odchodu zemí jako Řecko a následně i možnost rozšířeného exodu? Při hledání odpovědi na tuto otázku musíme nejdříve pochopit, jak Marshallův plán fungoval. Jak uvádí například Brad De Long a Barry Eichengreen, šlo o „strukturální program“, který fungoval proto, že zvýšil růst produktivity.
Evropské ekonomiky dostaly v rámci plánu pomoc, jejíž velikost odpovídala deficitům platební bilance. Požadavky jednotlivých zemí byly uspokojeny dodávkami zboží z USA. Každá ze zemí vložila částku odpovídající hodnotě těchto dovozů do speciálně vytvořeného fondu a zavázala se, že bude sledovat politiku finanční stability a liberalizace obchodu. O použití prostředků fondu rozhodovaly subjekty, které Marshallův plán organizovaly. Marshallův plán tak v sobě měl zabudovány podmínky a fungoval tak, že posunul vývoj směrem k tržním reformám, které zvýšily produktivitu. Přímá stimulace naopak hlavní roli nehrála.
Zvýšení konkurenceschopnosti a vyřešení fiskálních problémů na periferii růstem produktivity představuje atraktivní možnost. Pokud by byl růst mezd držen na uzdě, růst produktivity by nahradil vnitřní či vnější devalvaci. Prostor pro jeho zvýšení je přitom velký, strukturální reformy byly doposud nedostatečné. Změny je třeba provést v oblasti vzdělání, pracovního trhu, regulace na trhu se zbožím a službami a v daňovém systému. Podle OECD by takové reformy mohly zvýšit úroveň příjmů v Řecku až o 40 %, v Portugalsku o 36 %, v Itálii o 17 % a ve Španělsku o 16 %.
Hlavní součást nového Marshallova plánu by tak představoval program strukturálních změn a s ním spojené přísné podmínky jeho plnění. Povinné by samozřejmě bylo zachování členství v eurozóně. Pokud by takový plán fungoval stejně, jako tomu bylo před šedesáti lety, výhled na řešení krize na jihu Evropy by se výrazně zlepšil. A pro její sever je jistě výhodné zaplatit za to, že se sníží riziko chaotického rozpadu eurozóny. Jak ale ukazují 80. a 90. léta, strukturální reformy končí často neúspěchem. Na druhou stranu můžeme odhadovat, že jižní Evropě by stačila i čtvrtina pomoci, kterou ve 40. letech nabídly Spojené státy. Musela by s ní ale spojit přísná pravidla a dohled. Zkušenosti s tím, jak fungoval Pakt růstu a stability, v tomto ohledu moc povzbuzující nejsou.
Uvedené je výtahem z „Saving the Eurozone: Is a ‘Real’ Marshall Plan the answer?“, autorem je Nicholas Crafts.
(Zdroj: VOX)