Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) přišla s analýzou, která klade důraz na „limity, jimž čelí monetární politika“. Tato zpráva je evidentně brána vážně a BIS se podle všeho stala zastáncem „likvidalismu“. Tedy názoru, že veškeré utrpení je dobré a pokusy o jeho utišení by nějakým způsobem uškodily. Nyní BIS přichází s dalšími argumenty ve prospěch toho, abychom nedělali nic.
Začněme ale pohledem na samotný základ současné krize. Mezi roky 1980 a 2007 byly ovlivňovány podmínky na trzích s úvěry a docházelo k růstu dluhu. Pak jsme si náhle uvědomili nebezpečí spojené s dluhem a začal proces oddlužení. Mohli bychom čekat, že tento proces bude probíhat symetricky s procesem růstu dluhu. Tedy, že dlužníci splácejí své závazky, a věřitelé, s tím, jak jsou snižovány jejich pohledávky, zvyšují své výdaje. Pokud by šlo jen o malý šok, tato symetrie by platila. Šok byl ale tak velký, že nyní zamýšlené úspory vysoce převyšují plánované investice. Jinak řečeno, poptávka je utlumena a ekonomiku svírá deprese. Jde v podstatě o selhání trhu, protože úroková sazba narazila na nulovou hranici a nemůže plnit svou funkci – vyvažovat úspory a investice.
Jak nyní reagovat? Jednu z možností představuje fiskální politika, kdy by vláda přechodně dosahovala dostatečně vysokých deficitů a udržela tak vyšší zaměstnanost. Soukromý sektor by během tohoto období posílil své rozvahy. Druhou možností je nekonvenční monetární politika, která by obešla problém nulové hranice. Nabízí se zejména pokus o management očekávané inflace, který by vedl ke snížení reálných sazeb.
Momentálně však převažuje názor, že musíme sledovat politiku fiskálního utahování, ne stimulace, protože dluh je špatný. A nesmíme ani použít nekonvenční monetární politiku, protože by ohrozila „důvěryhodnost“ (s tím, že vůbec není jasné, co to vlastně je). V podstatě tak nemůžeme udělat nic a nezaměstnanost musí zůstat vysoko. A to vše se provádí ve jménu správné ekonomické politiky.
Možná, že současnou situaci lépe vystihne následující: Dlužníci se dnes snaží dluhu zbavit příliš rychle. Role fiskální politiky v takové situaci není zastavit celkový proces oddlužení v ekonomice. To znamená, že veřejný dluh nemusí růst stejným tempem, jako klesá dluh soukromého sektoru. Musí ho ale vyvažovat do takové míry, kterou již zvládne uvolněná monetární politika. Pokud se tak nestane, můžeme si myslet, že sledujeme tu nejlepší politiku, ale budeme se propadat hlouběji do deprese. Tak zní reakce na ty, kteří tvrdí, že dluh nelze vyléčit dalším dluhem.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)