Aktualizováno V roce 2008, během hypoteční krize, znatelně klesla ve Spojených státech rozvodovost. I když to zní paradoxně, mohla za to nejspíš zhoršená ekonomická situace. Dost těžko se dělí majetek na polovinu, když ceny nemovitostí klesají a vyhlídky na ekonomický růst jsou mizivé. Člověk zvažuje, zdali jsou důvody pro rozchod opravdu tak pádné, jako se jevily v době ekonomické prosperity. Ve značném počtu případů došly americké páry k závěru, že nikoliv. Přestože se takové chování partnerů nedá zobecnit na každou krizi, svědčí přinejmenším o vysokém životním standardu v letech před rokem 2008.
Evropská unie je svým způsobem také velká rodina. Sever zde žije s jihem ve svazku, který v současné době ne zrovna příkladně funguje. Frivolní jih se musí omezovat a sever, který drží kasu, utahuje kohoutek. Rozvod pro rozdílnost v povaze, názorech a zájmech je možným řešením. Situaci komplikují nejrůznější strýčkové, rodinní přátelé a jiní zevlouni, kteří svými dobře míněnými radami spíše komplikují život oběma znesvářeným stranám, než by nějakým způsobem přispívali k uklidnění. Nejradikálnější je strýček z Ameriky, který od samého začátku prosazuje rozvod jako nejlepší řešení. Oba manželé však ještě nejsou rozhodnuti a dlužno dodat, že to, zdali se rozejdou, či nikoli, je jen a jen jejich věc.
Celková životní úroveň naší evropské rodiny je poměrně vysoká. Nabízí se proto analogie s prvním odstavcem, dobře situovanou americkou rodinou v roce 2008. Co když je nejlepším lékem na separatistické nálady severu a jihu ekonomický pokles, kterému se Evropa v příštím roce nejspíše nevyhne? V Německu by mohl zapříčinit jisté vystřízlivění z pocitu absolutní nezranitelnosti, na jihu by mohl posílit větší ochotu spolupracovat se severem na změně svého ekonomického modelu.
Vzhledem k faktu, že Evropský trh je více méně uzavřený ekonomický systém, je nešťastné, že se z dluhové krize stalo celosvětové téma. Média jsou periodicky zaplavována zprávami o výnosech desetiletých dluhopisů na úrovni sedmi procent p.a., které znamenají jistý krach té-či oné země. Na druhou stranu, každá taková zpráva znamená, že se při výprodejní vlně přesunula část dluhopisů z „chvějících se rukou“ zahraničních investorů, do „pevných rukou“ ECB, a celý problém se stal zase více domácím. Čím déle krize trvá, tím více se eurozóna uzavírá do sebe a tím více je řešení jejich problémů v rukou evropských politiků.
Jak říká jedno známé úsloví: „řešení každého problému trvá tak dlouho, kolik na něj máme času“. Z tohoto pohledu by nebylo od věci, kdyby Evropě trochu toho času ubylo. Jedním z takových akcelerátorů by mohl být zmíněný ekonomický pokles v roce 2013.